Legenda praví

Dobronice 902 10. Pět hospod, po sezóně většinou zavřených. Nic nás tam nemůže překvapit..

První dojem

Světýlko!

Report

Dobronice – Pod kaštanem

Speciální průzkumná “čundrácká” etapa T2T z Tábora do Týna

Tak jako jsou etapy Tour de Bier kořením života, jsou speciální etapy kořením Tour de Bier! A mimo jiné též povětšinou velkou výzvou. Osobně v dosavadní historii TdB beru jako speciální následující čtyři:

1. Kleť – Dobytí vrcholu východní pandastěnou 6.2.2005
2. Říhov – Vrchařská prémie z Týna 24.8.2005
3. Nuzice – Židárna survival zimní útok od severu 11.3.2006
4. Dobronice – T2T průzkumná etapa z Tábora do Týna okolo Lužnice 20.10.2007

Každá z nich má své jasné max, které nám zatím žádná jiná etapa nenabídla. Při výstupu na kleť byla pokořena nejvyšší meta, 1083 m.n.m., cestou do Říhova byla uražena nejdelší vzdálenost v jedné etapě, 81,2 km, při Židárně survival bivakování ve sněhu a při T2T přespání venku při teplotě pod 0 Celsiových stupňů bez spacáku!

t2t

Vzhledem k vyprávěním z předchozích etap, které se ve většině případů již vyvinuly, žijí svým životem a předávají se z úst do úst, nebo spíše z úst do ucha téměř ve formě pověstí, bájí, bajek a čabajek, byl velmi velký zájem o účast na etapě, zaznamenali jsme dokonce i velmi vážný zájem o účast člověka, který žije 2/3 roku pod vodou, 2/7 nad vodou a jednu dvacetijedninu života pije vodu, nebo spíš pívo, což se logicky přičítá k času strávenému ve vodě.

Náročnost etapy, která se začala rýsovat ve formě nízkých teplot, nezvykle brzkého sněhu, deště, krup, větrna, plánované vzdálenosti, strachu ze tmy, neznáma a prachu, však začala značně nahlodávat některé více či méně ošlehané borce, “občasníky” i speciální hosty, kteří se jali kreativně vymýšlet všechny možné i nemožné výmluvy, proč bohužel fakt zrovna, sakra, nemůžou.. Až s úžasem a oceněním jsme zaznamenávali výmluvy typu.. Teda já bych fakt děsně jel, to mně mrzí, zrovna jsem si zlomil nohu, nemám se tam jak dostat, nemám spacák, jak se dostanu pak domů, přečet jsem si to až pozdě, musíte mi dávat vědět dřív, nejlépe písemně a doporučeným dopisem, tak brzo ráno nevstanu, moh bych až odpoledne, nebo včera jsem se ožral.. A co jako :) Brůdži, jdeme? JO!!!

//Brůdži se účastnil kromě první (kdy ještě nevěděl vo co gou a TdB výsostně opovrhoval) všech speciálních etap a pomalu se stává nejvzornějším členem, snad bez jediného áčka absence za poslední rok! A je na něho spolehnutí, že se jen tak něčeho nezalekne. A to se cení :) Čerstvě posílen týdenním pobytem, jako samotného chlapa, ve spárech pěti roštěnek na Krétě jej čekala pouze procházka růžovým sadem.//

Nastal den D. Nebo spíše den T2T. Plánovaný odjezd jediným autobusem v 7:20 ráno, směr Tábor jsme naštěstí mohli scratchovat. Z psychického útoku neúprosného ranníhu budíku nás vysvobodil pán času. Pán, který má všechno dvakrát, pán tisíce a jedněch hodin, pán, který všechno sežene v bazárku a hromadí pro pozdější použití a zásadně nic neprodává, pán mající ve sbírce všechny typy rádií od roku 1895, přičemž většina odborné literatury uvádí za vynálezce rádia Alexandra Popova, který až roku 1896 zkonstruoval první rádio a předal první rozhlasové vlny mezi různými budovami školního areálu v Saint Petersburgu.

Shodou okolností je pán hodin současně otcem a mentorem Bruggiho Bruggianiho, který je na každou výpravu vybavován, počínaje speciálními zařízeními, uděluňky, fiškuntacemi, vychytávkami a švýcarskými noži a GPSkami konče z nikde nekončících skladů. Proslýchá se, že se jim podařilo skrz skanzen, který pořídili v Týnském Podskalí, objevit a proniknout do pradávných tajných chodeb a rozsáhlých sklepních prostor, z velké části ukrytých pod korytem řeky Vltavy, vybudovaných v období, kdy byl ještě v Týně hrad a využívají je ke skladování všech těch potřebných věcí. Až jednou vtrhne Čína, ta zlá, nikde nekončící rudá kapitalistická velmoc do Evropy a bude chtít zaplavit náš bílý kontinent svým levným zboží a zničit tak veškerý trh, otevře pán hodin své nikde nekončící sklady všeho co má víckrát, vtrhne do Číny a zaplaví a rozvrátí jí.. Bruggi tam již byl mimochodem minulý rok prozkoumávat terén, za doprovodu Slavětického Bohatýra a topiče Temelínského (bodyguard), Standy pod záminkou diplomatické mise, jako asistent toho, jenž se podepisuje modrou krví, Sira P.T. Notche.

Pán hodin, ten, jenž má všechno více než dvakrát, se šlechetně nabídl, že nás do Tábora odveze, stejně tam nutně potřebuje do aktikvariátu.. Tím se nám posunul plánovaný odjezd na 8:45. Přesně! Vykoukl jsem z okna a světe div se, všude bílo! 20.10.2007!! Vyzvednut jsem měl být u naší Japan garden, která nám pomalu vzniká z pouště na zahradě (jistota je jistota, co kdyby útok asiatů vyšel..). Lehce po deváté
jsem začínal být už poněkud nervózní a hlavou se mi začaly honit černé myšlenky. Co když jeli beze mne? Proč na mě zapomněli? Smrdím???..

Spěšně jsem jim vyrazil pěšmo naproti. Už u mostu je ale vidím. Dále už to mělo rychlý spád. Zajíždějí k růžové vile, jednomu ze skladových prostorů, tam 15 minut, hledáme mezitím ztracené klíče od auta, (5 minut), zastávka u jejich Babičky, (5 minut), v Hudy sportu, (35 minut), v antikvariátu, (20 minut), v prastarém hodinářství (7 minut) v Bille, v cukrárně na laskonku a čaj.. No Billa a cukrárna už se nekonaly, protože jsem se jal bojácně protestovat.. Buřty v lese holt nebudou.. a potřebnou hladinku Cholesterolu, na kterým Brůdži jede si holt zvýší jinak. Něco už vymyslíme :D

S úspěvy na rtech, které nám zbyly ještě od Hudyho, kde se po výstupu Brůdžiho z kabinky pouze v zánovních černých elastických podvlíkačkách a elastickém černém trikotu, po entertainovém výstupu na choreografii Vlastíka Harapese rozesmáli celý personál minimálně do pozdního odpoledne, s lehounkým skluzem, místo v 8:30 lehce před dvanáctou vyrážíme vstříc dobrodružství!

Po cestě za Táborem ještě vzpomínáme na hlášky pana antikvy, jako např:”Jak se máte?” “Ále, špatně..” (pán hodin) “Kdyby se všem vedlo tak špatně jako vám, tak se máme všichni dobře..”, “tahle knížka že stojí jen 200?? Cho chooo, to bylo první vydání, tohle druhý, to bylo za 450!..” (a lišácky kouká, jestli mu vymyšlenou cenu věříme.. nebo na příhody o jeho známém, jakémsi Táborském indiánovi, který se vydává s ostatními do přírody jen maximálně věrohodně originálům a mají to bodované dle autenticity. “No pro mně by to asi nebylo, pět chlapů se zahřívá ve sněhu, nahejch, pod jedním pončem..” utrousí. Mají za to prej 5 bodů navíc. “No, ale zase za ty body..”

Následuje fantastický podzimní čundřík malebnou krajinkou okolo řeky Lužnice, kdo tam s námi nebyl nepochopí, objevili jsme několik GPS pokladů na zajímavých místech, Mudlové neporozumí a povinně v rámci průzkumné etapy T2T navštívili, pivo ochutnali a v mnoha případech i objevili a poctivě zaznamenali pozici všech otevřených i zavřených hospod po trati. A že jich k našemu překvapení bylo! Pro přehled uvádím alespoň základní statistické údaje:

1. Lesní restaurace Harachovka – Svijany –
2. Příběnice
3. U Fíka – zavřeno
4. Lužničanka
5. Saloon u Lužničanky – zavřeno (resp. někdo tam byl, prozradilo je roztočený pivo, ale úspěšně se zapírali)
5. Stakorek
6. Ve mlýně
7. U lomu – zavřeno
8. Pizzerie Pod kaštanem

Suma sumárum, šest pitstopů, ještě o něco více piss stopů. Vzhledem k tomu, že jsme poslední poklad už hledali po tmě a od něho to bylo ještě dobrou další třičtvrtě hodinku svižné chůze, nejednalo se o žádný opilecký zájezd zpívajících němčourů, ale k poslední destinaci prvního dne, restauraci Pod kaštanem jsme doráželi někdy kolem osmé večerní, vyhládlí a žízniví. Již zdálky nás přitahoval ten záchytný bod ve tmě, to světélko naděje na kus žvance do klapačky a něco na spláchnutí mastnoty. Již u vchodu nás zarazilo podezřelé množství dřeva naštípaného na polínka.

Na co by jim něco takového bylo v tom pajzlu, ke kterému jsme směřovali, kde již od roku 1987 kdy jsem tudy poprvé jel řeku, měli jen pivo a žlutou a byly nápisy typu “Pořádek je pro blbce, inteligentní člověk ovládá chaos”. Hladoví a pokousaní od ledních medvědů jsme otevřeli dveře a jako ve snu vpluli do útulné, čisté hospůdky, s usměvavou obsluhou, teplíčkem, plno hosty, mezi nimiž mj. poznáváme místního hradního kastelána a povídálka a s cihlovým golemem, spoutaným měděnými pláty, uprostřed! Byli jsme jako v Jiříkově vidění.

S milými domácími jsme se velmi rychle zkamarádili a na otázku “..a umíte pizzu taky házet??” následuje odpověď “ne, ale chtěla bych” a už jim předáváme pracně nabyté know-how ze San Franciských pizzerií. Ještě to bude chtít trošku trénovat, ale určitě se to naučí! Pizzička byla s láskou upečená, to se pozná, že je restauratérství i baví a to se moc cení, proto si nás získali a mohou s klidným svědomím přibít venku na zeď velkou ručně malovanou ceduli Pohostinství.

Zůstáváme tady až jako poslední, není kam chvátat a dozvídáme se o zrození golema, o jeho skelných útrobách, o tom, že si ty mladý z VŠE kempů dávají většinou pizzu bez masa, že se jim golem splatil již za 14 dní!!!, že tu točí dvanáctku Plzeň i desítku Gábinu a dokonce i tři barevný druhy limonády, že v létě při největších návalech prodali až stovku pizz za den!!!.. Veselá byla též příhoda, když přišli tajní inspektoři ČOI a když si objednali, dostali místo objednané dvoudecky téměř tři, aniž by někdo věděl, co jsou zač.. Nechceme ale už moc zdržovat do noci a tak se po sladké palačinkové tečce s domácí marmeládou a čokoládovým dipem, s díky poklonkujeme ke dveřím a psychicky chystáme na “rozbití tábora” někde na hradě pod bílým křížkem na zdi. Pan domácí nám ale nejdříve nabízí, že můžeme přespat u nich v penzionku, což s díky kategoricky odmítáme, načež nám vřele doporučuje využít služeb komfortního tříhvězdičkového seníku za prasečákem za vsí.

Ten bez zaváhání nacházíme a naskáčeme do slámy. “Spím bez spacáku”, prohlásí nesmlouvavě Brůdži a už na sebe láduje haldy slámy místo peřiny. Chvilku jsem zaváhal. Na víc ale nebyl manévrovací prostor, v tu chvíli nebylo možnosti, jak spacák bez újmy či škraloupku na dobré pověsti využít. První studenější hodina byla o vychytávání té zapomenuté techniky, pod slámou jsme ani jeden přeci jen ještě nikdy nespali, ale pak už to bylo jen o tom spokojeném chrupání.

A tak sbalené krosničky zůstaly bez povšimnutí celou noc tam, kam jsme je švihli a druhý den se ukázalo, že jsme si mohli na ty dva dny vyjít vlastně jen tak bez ničeho, jen se žoldem v kapsách, protože do krosny nikdo za celou dobu ani nesáh!!! Veselá příhoda z “uprostřednoci”: Vzbudilo mě neskutečné mrskání Brůdžiho spícího opodál, které neustávalo. “Hele, spíš?..” zašeptal na mě.. “Už ne..” zachroptím mu v polospánku jako odpověď..” “Pohni nohou, teď..” “Uff.. tak to jsi ty, to ses asi ty trochu hejbal.. Já myslel, že mně něco chce kousnout do nohy! Nějaká srnka!..” Konec humorné příhody..

Vstávali jsme v osm. Měříme teplotu, 1st. Celsia nás nenechává na pochybách, že bychom o našem přespání bez spacáků, při nočních mínusových hodinách nevyprávěli ještě svým pravnoučatům při společném hledání pokladů..

Pro vyklepávání slámy ze všech možných i nemožných míst je v neděli po ránu nejlepší místo na návsi pod kaštanem. Při nulových okolních teplotách je to velká zábava. V pizzerii otevírají ofiko v deset, ale když nás pan majitel viděl, sželelo se jeho dobrému srdéčku těch dvou kupek sena a zval nás, ať jdeme dovnitř.. S díky jsme nabídku přijali a po pečlivé očistě spěchali ke golemovi. “Na rande a na čundr se s hovnem nechodí”, pronesl znalec moudrosloví Brůdži a někam odběhl, načež jsem mu po vlídné nabídce pana hostinského objednal vajíčka na špeku k snídani.

Dělal jsem to v péči o jeho zdraví, když mu klesne cholerosterol pod určitou min. hodnoutu, začne z neznámých důvodů zarůstat plnovousem! V ten okamžik se k nám alespoň na okamžik připojil Zlý Pavew, který se slzou v oku nad nemožností aktivní pěší účasti chtěl přijet alespoň na kole, což mu bohužel zákeřně a nepředvídatelně překazil déšť, jelikož by si zamazal kolo a pak, koupil si novou Soft shellovou bundu a přece si jí nenechá zmoknout!

Tak přijel na snídani alespoň autem. Hostinský ho nejdříve nechtěl dovnitř vůbec pustit, řka, že mají zavřeno a otevírají až v deset, načež Pavew pravil, že hledá dva vagabundy, kterým čouhá sláma z bot a už byl dovnitř vpuštěn i s termoskou čaje, kterou nám v obavě o naše životy i s půllitrovkou Tuzemáku a posvícenskými koláčky od babičky přivezl! Pavle, díky! Ale to již byl nejvyšší čas vyrazit z té útulné hospůdky, kde mají každou židli jinou a to je na ní právě krásné, na cestu domů. Zbývalo nám totiž ještě přes krásných 20 kilometrů. Vřele jsme se rozloučili s domácími a museli jim slíbit, že se za rok zase ukážeme a zkontrolujeme si, jak se naučili pizzu házet. Venku, když jsme se loučili s Pavewem a míchali ten správný poměr hrokého čaje a teplého svetru na tři ještě za námi naposledy vykoukl mr. hostinský s hláškou: “kontroluju, jestli nepodvádíte a nechcete s ním odjet..” Ale to by nás ani nehlo a už mašírujeme podél řeky dál, přes Bechyni, zastávku U krokodýlího ocasu u Červeného mlýna, zastávku v Kaladý až domů do Týna. Po zhodnocení akce u kofolky na Pavláčce se plni dojmů nad vydařeným víkendem rozcházíme, ahoooj, k domovům. Tak třeba zase za rok, při další speciální etapě! Ale pravděpodobněji už někdy v zimě ;)

Jsem rád, že jsme vynalezli Tour de Bier. Když k vám nejbližší zapomenou cestu a ven by psa nevyhnal, ještě stále můžete jít s přáteli na Tour de Bier a radovat se, třeba v dešti, cestou ze světa!

Zapsal: Kluk od kasáren

Závěrečné hodnocení

Otvírací doba:

Po - St: zavřeno (608 930 003)Čt: - Pá: 16 - 21

So: 10 - do konce

Ne: 10 - 18


 


I kdyby to byl největší pajzl v Čechách, za lidský přístup by měli o pět bodů více než indiáni na sněhu (viz. níže), takto mají 27,5 bodu nad maximální možný počet!






Otázky a otazníky

- Odkud se berou?

- Proč jsme se tahali s těma báglama??.. (abychom nevypadali jako dvě buzničky na nedělní procházce..)

- Umí z trouby (golema) věštit budoucnost?

- Naučí se pizzu do příští kontroly házet?

- Jí Hamár (Jirka Lukš) pizzu?

- Kdy dal naposledy Král větráků šest piv za den? (i když 90% malejch a za celej den)




Bonusy

Vám se těch fotek stále zdá málo?




3 odpovědi na “Dobronice – Pod kaštanem”

  1. :)) Tak tohle je hodně, ale opravdu hodně dobrý :)) .
    Úplně vám závidím, protože tohle muselo vydat za všechno, to žádná ženská nepochopí…
    Zmiňujete se o hospodě ve mlýně, jmenuje se to tam myslím Suchomelův Mlýn a tu hospůdku znám detailně. Byli jsme tam vloni (viz odkaz na web), vypili jsme tam ale jen jedno, protože jsme měli hlad… no šak udíte (byla by škoda to dopředu popisovat).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Upozornit emailem na navazující komentáře. Můžete se též přihlásit k odběru bez omentování.