Legenda praví

Všichni jednou odjedeme vlakem, který se zpátky nikdy nevrací...

První dojem

Záblesky... chladná neděle...

Report

Doubravka – U Hastrmana

Část první – vlak

Přesně jeden měsíc a jeden den před koncem čugálové romantiky mezi Tejnem a Číčenicemi započala naše dobrodružná výprava na samý severní okraj rajónu TOUR de BIER. Na to, že ten vláček už od poloviny prosince nebude jezdit, v něm sedělo celkem dost lidí – tak kromě pana strojvedoucího například ještě párek ukázkových čechů čtoucí rudé Právo, paní pletoucí sněhobílý šál a další nastupující i vystupující lidé.

Ačkoliv jsme měli podle plánu přestupovat v Číčenicích, Protivíně a Písku, ujišťuje nás strojvedoucí zpocenýho plechu, že v Číčenicích přestupovat nemusíme, když on po chvilce pokračuje až do Protivína. Protože podle Brůdžiho (který předběžný plán avizoval dokonce na interetu, a tak by se dalo předpokládat, že má jízdní řád zmáknutý) “je na všech přestupech spoousta času”, sedíme si v Číčenicích rozvalení ve vlaku a vychutnáváme poslední kapičky prvního lahváče, zatímco všichni ostatní už vystoupili a přestupují do rychlíku, který přijel na vedlejší a který evidentně jede směr Protivín. Chvilku se přemáhám, ale pak mi moje hrotící povaha stejně nedá a přesvědčím ostatní, že ten přestup nám asi pan iDOS nenavrhnul jen tak, chvilku běháme po nástupišti mezi čugálou a rychlíkem, pak nám čugálovej strojvedoucí prozradí, že s ním bychom ten přestup v Protivíně vlastně nestihli, a je jasno. Z druhé strany vlaku, než nastupují normální lidi, skáčeme na poslední chvíli do vlaku, a zde dochází dokonce ke ztrátám (zatím nikoliv na životech, ale “jen” na pivu).

V Protivíně máme chvilku tak akorát na přestup z rychlíku na žlutou regionovu, kde je potřeba se na záchodě zamknout, jinak hrozí, že budete otevřeni zvenčí. Chvilku lituju, že jsem se v Číčenicích ozývala – kdyby nám to ujelo, mohli jsme přece krásně třeba dvě hodinky posedět v písecké nádražce… Na nádraží v Písku, kde jsme skutečně měli asi 40 minut na přestup, jsme však zažili velké zklamání: nádražka je pravděpodobně už nějakou dobu zavřená (ostatně, navštívit ji za dob provozu nestihla ani naše konkurence.

Aspoň jsme si s Keckou koupily dohromady jednu jízdenku na záchod a pak před Tescem škvarky (jen tak na chuť, ale dal nám toho asi půl kila a chuť to žádnou nemělo).

Část druhá – cestou necestou, hledá se (otevřená) hospoda

V Červené nad Vltavou jsme zamávali paní průvodčí a Kecka chtěla přestoupit do vlaku, který jede zpátky (musí být přece v jednu doma!). Naštěstí už neměla peníze, protože mi koupila lahváče pro Karla (který bohužel skončil nešťastně v Číčenicích – tedy ten lahváč, nikoli Karel), takže jí nezbývalo než šlapat s námi směr… jih (že, Martine?)!

Hospoda v Červené zavřená – kopec dolů – kopec nahoru – cesta šikmo po svahu podél břehu Vltavy – Podolský most, a u něj – hned několik hospod a podobných lákavých občerstvoven, ale k naší smůle všechny zavřené. Takže zase kopec – šikmo po svahu – Podolský most – šikmo po svahu – Podolský most! Je vidět odevšad, zvláštní situace… Kdybychom nebyli odbočili od řeky do Olešné (vedeni jasnou intuicí a téměř stoprocentní jistotou, že tam bude “nějaká hospoda přece otevřená”, v čemž jsme byli utvrzováni i náhodnými chodci), jistě bychom ten Podolák viděli ještě teď…

Jsou dvě hodiny odpoledne, máme už pořádnej hlad a všichni bez výjimky se těšíme na gulášek, bramboráček či podobnou prasárničku v Olešné.

Olešná.

Legenda a intuice praví: Tady musí být hospoda!

Internet praví: mapy.cz v Olešné uvádějí symbol vidličky a nože (co na tom, že po rozkliknutí nás odkaz zavede na stránky Domicilu aktivních seniorů)

Pán Hodin praví: Hospoda tam je, tam, jak je obecní úřad, pěkná, velká!

Kecka praví: Chodili jsme tam strejdovi do džbánku pro pivo!

Kronikářka praví: Já jsem tam pivo i jídlo měla několikrát!

…S pocitem, že je to tutovka, dorážíme na náves, nejprve zamíříme k obecnímu úřadu, kde si k našemu zklamání zrovna dneska někdo vymyslel, že tam bude slavit narozeniny. Zkoušíme ještě domicil aktivních seniorů, ale asi jsme pořád ještě moc mladí – zkrátka a dobře: smůla.

Z pubertálních roštěnek pokuřujících v místní klubovně (autobusové zastávce) se pokoušíme dostat nějakou odpověď, která by nás – a hlavně teda naši žízeň po pivu i chuť na pořádnej oběd – uspokojila: „Nemáte tu někde otevřenou hospodu?“ »Tady ne, ale v Podolí, to je kousek, tak dva kiláky« Pěknej kousek, když to jdeme už dobrý dvě hodiny…

Na návsi za rybníčkem zkoušíme dalšího pána: »Dnes je tam zrovna soukromá oslava narozenin… ale kousek odsud ve vesnici je hospoda, a určitě bude otevřená… je to tak dva kiláky… « „Co je to za vesnici?! :pivo “ »Počkejte, jak jen se to jmenuje… (asi pět minut) jo, Podolí! «

Do Podolí se chce jenom Kecce a Karlovi (a to jenom protože si oba myslí, že je to po cestě), my ostatní víme, že celou dobu jdeme na jih. Racionálně proto opouštíme Olešnou, potkáváme super červený Porsche traktor naložený dřevem a scházíme na nekonečnou lesní asfaltku.

O několik přestávek na svačinu a na napití později konečně lezeme z lesa do jiného časoprostoru, kde potkáváme sami sebe za padesát let… (čti bandu free a cool šedesátníků)

Písecká SmoLeč

Kolem hasičárny (kde pivo netočí) procházíme k hospodě (kde by teda pivo rozhodně točit měli!). Na plácku před hospodou se rovnají dvouřad myslivci, mezi nimi prázdné parkoviště – tak se ptáme, jestli vyrážejí na lov. Leč nikoli – prý právě dohonili… Jeden bažant, slušný úlovek, to nebude poslední leč, leč poslední lečo, směje se Brůdži s Králem větráků (ale jen pod fousy, páč mají flinty..) a už sedíme v hospodě.

Myslivci jsou tu pěkně fikaní – už předem počítali s tím, že nic nechytnou, a tak si koupili kančí v Globusu a hospodou už se line vůně guláše. Zkoušíme různé fígle – jako třeba nabídnout panu hospodskému, že mu ten guláš pohlídáme a budeme ho míchat, ale jsou tady podezřívaví a vědí proč. Zatím tedy dáváme aspoň pivko, s uhasínající nadějí, že na nás třeba zbydou zbytky jako na srazu rodáků v Dobšicích. Hospoda se plní barvou khaki, loveckými psy a tabákovým dýmem, dokud není jediné místo neobsazené, a začíná se servírovat. S prostíráním příborů a servírováním guláše se komisi Tour de Bier obsluha zdatně vyhýbá – až na Standu Guláše, který má mimikry (to zelený tričko, co s ním mám stejný – sakra, proč jen jsem si ho taky nevzala??). Naštěstí má Standa nás – dobré (škodolibé) přátele, kteří se k němu vždy hlásí a nenechají ho ve štychu – takže ani nestačil smočit lžíci v guláši a už je vrchním coby falešnej myslivec odhalen.

No nic, když nevyšel guláš, objednáváme aspoň utopence (je jich tu posledních pár porcí a nic jiného nemají, oběd nám to nevynahradí, a tím spíš ne, když už se skoro stmívá – jak říkávala moje babička, musíme to už vydržet do večeře).

Pavew se záhadně vyléčil a hned za námi vyrazil – dokonce si předtím ani neumyl kolo! Čas zvednout se a jít o dům dál…

Intermezzo

„Buřt! Buřt! Buřt!“ zpíval si Brůdži do kroku, když jsme šli vesnicí. „Buřt! Buřt!! Buřt!!!“ znělo, když jsme šli po louce a pak kolem nějakého památníku do lesa: „Buřt!!! Buřt!!! Buřt!!!“

Když už se to nedalo snášet, zacpali jsme si uši a trpělivě čekali, až dojdeme k nějakému příhodnějšímu místu. U potůčku jsme si rozdělali oheň (když Brůdži zjistil, s jakou vášní ho rozdělávám, slíbil mi, že od něj k Vánocům dostanu PEPO – a jak řekl, tak udělal) a umlčeli Brůčiho a naše hladová břicha.

Doubravka

Konečně jsme tu! Doubravka, hospoda U Hastrmana. A autem za námi dorazila i Ivča, která se taky zrovna záhadně vyléčila z rýmičky. Otevřeno je, nějaké to pivko (Kozlíka – tenkrát za dvacku!) i něco na zub tu také mají. Také tu mají televizi, ve které běží psycho thriller Záblesky chladné neděle: psychopatická bloncka kurva, nekrofilní učitel, pomalé jízdy na kole a autem sem a tam (záblesky z toho filmu mě pak ještě pár let strašily ze spaní… pro navození atmosféry jsem si film pustila při dopisování reportu o čtyři roky později a konečně ten děj aspoň trochu pochopila, takže se dopsáním reportu zbavuju kostlivce ve skříni i noční můry!).

Sedí tu několik málo štamgastů, taktak se do hospůdky vejdeme my. Rozdejcháváme ušlapaný kilometry, Pavew předvádí svůj tríček s vaječňákem jak ho pijí náckové, tuším že jsme si tam tenkrát dali pizzu… A do toho ty záblesky chladné neděle…

Když nás paní vrchní začala vyhánět, přišla Kecka s tím, že ji bolí bříško (čti z WC telefonovala, tuším že do Austrálie) a pojede s Ivčou autem domů… no nedá se nic dělat, Popelka se nezapře, zvlášť když se má provdat do hospody. Pavew nasedl na činely a taky nás opustil, a my zbylí drsňáci jsme se vydali strávit noc v lese jižně od Doubravky. Brrrrrrrrr byla pěkná zima, podle záznamu Krále větráků spadla v noci teplota na celý jeden stupeň! Ještě že jsme se s Brůdžim hřáli navzájem.

Chladná neděle (záblesky)

Při nedělní cestě domů nás fascinovala pohádková scenérie podél „Sobního potoka“ (tak ho tedy nazývají mapy.cz). Ve svahu nad námi cosi zarachotilo – strnuli jsme, protože to „cosi“ byla kančí rodinka, ale asi jsme strnuli fakt hodně, protože po nás naštěstí nakonec ani nešli.

Proti proudu Lužnice jsme došli do Koloděj, a už jsme byli doma :-)

Závěrečné hodnocení

I po těch čtyřech letech, za které se kronikářce (v rekordním čase) podařilo dopsat report, jsou to fajn vzpomínky, díky! :-)



Otázky a otazníky

Bude Kecka moct ještě někdy někde přespat?



Bonusy



4 odpovědi na “Doubravka – U Hastrmana”

  1. Ty jo, tak myslím, že pár let teď asi nikde spát nebudu :-) Ale jela bych na Velikonoční etapu. Akorát místo do půlnoci, budu muset být doma do 7 :-D

    1. no já si třeba pamatuju jak spal se mnou a s Číňanem ve stanu… tak možná od tý doby radši jezdí domů :-)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Upozornit emailem na navazující komentáře. Můžete se též přihlásit k odběru bez omentování.