Šťastnej a bajkovej Vám všem přeje TOURdeBIER.cz!

…. a.. jak to vidí Brůdži

Vystoupili jsme ve Veselí na ostrově u mapy, kde proběhla ochutnávka alkoholu. Na náměstí si někteří členové zaslintali nad holčičkama tancujícíma zumbu, a Pavew dostal od Kecky přes hubu (prej za to, že nemaj na náměstí popelnice na tříděnej odpad…). Pár členů se začalo postupně nenápadně vytrácet do cukrárny – měli tam spoustu lákadel, jako zbytky zákusků, dortík, prase, bublifukovej meč… a pak už hurrá do divočiny, kolem Bechyňského potoka a jak jinak na Tour de Bier než po žluté!

Sluníčko hřálo, svařák kterej táhla Ivča v obří termosce taky, Král Větráků nás všechny (včetně zoufalky Kecky) pohostil vynikajícím pivem značky Franckův Ležák z půldecilitříčku. Došlo jak na čůrání v kukuřici (kdo by to byl tušil, že se v listopadu schová do kukuřice), tak na dámský dýchánek na posedu (že prej kurník, haha) a na blbnutí na stohu. Cestou si taky kluci natrhali doutníky a trochu sněžilo.

Jenže pak jsme dorazili do Borkovic, kde si před hospodou holky chtěly ještě zakouřit, což se nám stalo osudným… Pavew s Brůdžim a Mawtinem totiž měli dlouhou chvíli, a jak si tak hráli s doutníkama, tak začalo sněžit víc – a ještě víc – až byl plácek před hospodou úúúplně zasněženej… a vtom se rozlítly dveře hospody – sám pan vrchní! „Ty vole, to si děláte kozy!“ ale myslím, že měl co dělat, aby potlačil smích, a když jsme ho ujistili, že všechno uklidíme, slíbil nám, že přinese koště. To koště nám k naší smůle nepřinesl on, ale pani, která to tam má asi pěkně pod palcem, tak jsme to schytali trochu víc… Dokonce jsme byli asi pod ostrým dohledem, protože když šla Kecka (od hlavy dolů od toho chmýří, ačkoliv se ho snažila ze sebe smést) do hospody na záchod, objevila se pani ve dveřích a vlastním tělem je zahradila, aby se tam Kecka nedostala.

Až se budete někdy nudit, zkuste rozfoukat chmýří z doutníků a pak ho zametat koštětem – je to zaručený program na vyplnění celého odpoledne, ovšem bez sebemenších výsledků. A tak utíkal čas a my jsme metli a metli, naštěstí pyroman Brůdži si vzpomněl na svá léta (nebo dny?) strávená ve skautu („jo, rozdělávání ohně, to nám s Pavewem šlo… nejvíc když jsme měli vázat uzly a učit se morseovku“), a tak jsme na tom plácku před hospodou vypálili všechen bordel, i ten, co tam byl ještě než jsme přišli, možná i ten, co tam nebyl… zbytek rozfouká vítr. Nějak jsme ale měli pocit, že v borkovické hospodě nebudeme vítáni (a druhá hospoda ve vsi byla k naší smůle zavřená, ačkoliv ohýnek před hospodou ještě doutnal), a tak jsme sebrali svejch pár švestek a vyrazili dál.

Z hospody už byl leckterý člen TdB vyhozen; komu se ale už někdy stalo, aby ho vyhodili z hospody ještě před tím, než tam vůbec vleze?!!
Za doprovodu mrazivého stmívání a obřího úplňkového měsíce jsme se vydali cestou necestou (postupně se ztrácela), polem nepolem (pěkně jsme se všichni bořili), pronásledováni hladovými kočkami se svítícíma očima. Jistě by se objevil i pes baskervillský, nebýt spásných světýlek hartmanických, která se zjevila před námi v pravý čas.

Mají otevřeno od sedmi, výborně! Těch dvacet minut před otevřením hospody, které nám zbývaly, část členů TdB (ta bázlivější) strávila konzumací svačinky, kterou nám připravily naše maminky, protože bylo skoro jasné, že v hospodě nic k jídlu kromě piva nedostaneme.

Po otevření hospody si tedy dáváme pivo a Kecka čaj. Zbývající část členů TdB, která ještě nevečeřela (Standa) rozbaluje svačinu a vyrábí si obložený talíř. Přece jen tam něco k jídlu – i když podle gurmánů Kecky a Pavewa to vůbec k jídlu nebylo – měli: statečné ženy si objednaly bramboráčky, každá po jednom. Mě teda chutnaly. Musíme ale hlavně ocenit snahu a ochotu toho kluka, co tam jen zaskakoval! „Pravej“ hospodskej je totiž dnes v Žimuticích, kde – jak jsme se dozvěděli z plakátku umístěného v harmanické hospůdce – jsou zabijačkové hody, ke kterým hraje hartmanická kapela hudbu všech žánrů! Mžná by tam byl i Vlasta Třešňák, Pavle!

Utíráme slinu, váháme, a znovu utíráme slinu protože máme na stole další pivo… Nikam nepojedem, když už jsme jednou došli do Hartmanic! Posléze váháme znovu, protože přijel Nodži a mohl by nás svézt, ale znovu utřeme slinu a zůstáváme. V Hartmanicích točej filosofický pivo. Brůdži po pár kouskách usnul s hlavou podloženou věží z pivních tácků, Kecka pije neoblomně třetí čaj (asi aby ji to nenakazilo) a já s Pavewem vedeme dlouhou diskusi o ničem. Nakonec se od Pavewa stejně dozvídám to, co už dávno všichni víme – „než tancovat, to bych se radši řezal žiletkou do ptáka.“ Brůdži se probouzí a dělá sirénu, a hospoda se postupně zaplňuje (že by dobrovolní hasiči?).

Dostaneme taky každý pár rad do života od blonďaté paní, kterou Kéďa přezdívá „Hučovod“, a která dokonale rozumí všemu a ze všeho nejvíc vztahům a horoskopům a životu a tak vůbec. Pak už se to asi vážně nedalo poslouchat (nebo už v hospodě zavírali, teď nevím…), dopili jsme, zaplatili a odebrali se do lesa postavit si domečky. Spárovaní spali ve stanech, a odvážní a otužilí nespárovaní přenocovali jen tak po plachtou, Kecka uprostřed. (Touto cestou bych pak chtěla za sebe i za Brůčiho poděkovat Klimičovi, protože nebýt jeho, asi bychom místo ve stanu spali na stanu.) Pytel na mrtvoly, kterej s sebou Pavew táhnul takovou dálku, zůstal nedotčen.

Po dlouhé noci jsme se probudili do krásného rána, dali jsme si snídani – každý co našel (například Brůdži našel pod svým spacákem nakousanýho buřta), jen ten čaj bohužel nikdo neuvařil… Všichni jsme měli tááákovou žízeň!

Po cestě nám Kéďa ještě dokázala, že je drobounká a vejde se do krmelce (po sedmi dětech, jak říkala Hučovod). Přes několik lesů velkostatkáře Brůdžiho jsme se dostali do Záhoří, kde jsme nafasovali limonádu a zkontrolovali zedníka. No a ze Záhoří už je to do Tejna co by kamenem dohodil.

Ačkoliv do Tejna přicházíme od východu (odkud kromě nás a možná Vuvzely, která je z Pardubic, nikdy nic dobrýho nepřišlo) a jsme s Keckou už téměř doma, neodpustíme si závěrečnou třešničku na dortu (zakázané ovoce) v podobě XXL řízku na zámku (jindy než v neděli, příp. ve středu, kdy maj řízek v akci, tam ale nechodíme, fakt!).

Díky všem, byl to krásnej víkend!

Opatrně jsme se vyhoupli na kopec nad Hněvkovicemi, pokochali západem slunce a profrčeli Pořežany. V Tuchonicích jsme nejdříve chtěli udělat pár fotek velbloudů, ale stejně by všichni řekli, že to je fotomontáž, tak jsme vyfotili pouze traktor při západu slunce (to nám snad věřit budou). V Radonicích nám to nedalo a zeptali jsme se „místňáků“, jestli tu není v okolí nějaká otevřená hospoda. V mnoha případech už vyptávání slavilo svůj úspěch, neboť domorodci své nálevny často skrývají před zraky náhodných pocestných. Hned jsme si mohli poznačit, že přímo v Radonicích bývá hospoda otevřena pouze o víkendu, zatímco sousední Tuchonice, Hvozdno a Popovice jsme si mohli rovnou škrtnout. Tam žádnou osvěžovnu nemají. Dokonale to ovšem vynahrazují nedaleké Drahotěšice, kde mají hospody rovnou dvě. Zdrženi obdivováním místní architektury nám ujela pani na kole vezoucí jedno dítě v sedačce a jedno v břiše. Bodejď by jí to nejelo, když šlape za tři. Dostihli jsme jí před cedulí Drahotěšice a v poslední chvíli nám stihla dát cennou radu: „Do první hospody nejezděte! Ta je hnusná, tam nechodí ani manžel. Jděte do té druhé, ta je obecní“. Vzali jsme si radu k srdci a zastavili jsme hned u té první. Na první pohled z venku se zas tak hnusná nezdála. Jestli ona nás ta pani tak trochu netahala za nohu. Asi bude mít podíl na ziscích z té druhé hospody, jinak si to nedovedu vysvětlit. Připoutali jsme oře k lampě a jali se prozkoumávat útroby hospody.

První překvapení byl vzhled hospody. Žádné otřesné doupě, co jsme čekali, ale hezká útulná hospůdka pomalovaná freskami. Sixtinská kaple hadr. Druhé překvapení byl druh čepovaného piva. No považte, kde v jižních Čechách čepují Bráník. No a to třetí, to byl pan vrchní. Drsný motorkář s tričkem: „Já jsem Pepa, kdo je víc“. Odpovídal jednoslovně, nebo holou větou a Martin se bál fotit, aby jednu nekoupil. Úplně jsem v duchu viděl, tak dostane facáka a ještě bude muset poděkovat. Jak již jsem se zmínil, v hospodě bylo útulno a celkovou pohodu narušovala snad jen zapnutá televize. Tam zrovna frčela nějaká soutěž, kde se český tým umístil suverénně na posledním místě. Dva štamgasty hrající karty to ale nechávalo ledově klidnými. Pamatuji si z toho snad jen to, že Nikol dala všechny koule, jinak nic. Všude po zdech se nacházely luxusní fresky a to prý i cestou přes sál na záchod. Ale to jsem bohužel neviděl na vlastní oči. Byl jsem totiž z cesty tak dehydrovaný, že jsem po celou dobu neměl na čurání ani pomyšlení. Pivko chutnalo skvěle, i Martin si pochvaloval. K tomu jsme si objednali tlustý tyčky, bukový, makový. Jediné mínus, že neměli nic k jídlu, kromě těch drobností v regále nad barem. Musím se přiznat, že došlo k malému sondování v druhé (obecní) hospodě. Tam měli tlačenky, utopence, hermelíny atd. Ale to snad až někdy příště. Po pár pivech jsme zaplatili (16 vočí za pivo, to se jen tak nevidí), nahodili jsme světlomety a na plný pecky to valili do Tejna.

Suma sumárum pohodová hospoda s dobrým a laciným pivem, luxusní výzdobou a drsným šéfem (od pohledu). Do teď mi není jasné, proč nás pani na kole od návštěvy hospody U Šneků odrazovala.

Zranění z války se ozvalo hned v prvním stoupání a od té doby už jsem jenom ztrácel. Nicméně Tour de Bier v sobě kromě Tour obsahuje také Bier, takže jsem se upnul na druhou část našeho loga. Cesta byla zajisté zajímavá. Les, řeka, skály, vyhlídky, malebná zákoutí, prostě idylka. Viz také Bruggiho horolezecká vložka. Nebýt těch nešťastných stoupání, spokojenost mohla být maximální. Na Hlubokou jsme dorazili v pořádku, já trochu zděšen, že se ještě musím vrátit 25km domů. Přesně ve 14:57 jsme stáli u hospody, se kterou má co dočinění Černochova sestřenice. Kdo by nyní očekával nějaké ústupky, či zvýhodňování, protože se s majitelkou známe, tak je na velkém omylu. Komise Tour de Bier je zcela nezávislá, nezkorumpovatelná a přísně objektivní za jakékoli situace. (No i když, za pár pivek gratis by se očko dalo přimhouřit. pozn. autora).
První dojem byl rozhodně dobrý. Hospoda je bike-friendly, anžto je vybavena stojany na kola. Štamgast sedící před provozovnou nás ujistil, že otevírací doba od 15:00 platí a že zde jsou přesní jako hodinky. Hodinky zde chodí asi o dvě minutky později, ale takováto časová fluktuace se dá s klidným srdcem přehlédnout. Srdečné uvítání a milý přístup pana majitele rychle zahnal chmury z náročné cesty a už jsme do sebe tlačili první piva. Štěpánka Plátýnko a my Kozlíka. Chuťově velmi vydařené pivo podrobili jsme opakovanému testování. Hlavně i díky tomu, že Standa měl u sebe dostatečnou zásobu peněz. Tak mě teď tak napadá, že dlužim Standovi minimálně jedno pivo. A Karel taky  Poté co došlo k pivní saturaci, jali jsme se prozkoumat zbytek. Hospůdka útulná, sezení před hospodou také. Štamgasti vstřícní a hlavně pivo, jako křen. Poté co byl Standa opíchán vosou, nebo nějakým jiným bodavým hmyzem, pan majitel briskně přispěchal s obkladem namočeným v octu a zabránil tak Standovi v otečení. Tele-objektivu nemaje, vyslal jsem zvědy do nálevny, aby zdokumentovali výzdobu a tak se můžeme pokochat všichni. Viz foto.

Kdybychom měli (Standa měl) více peněz a kdybych si nevzpomněl, že řídim večer do Prahy, tak bychom jistě prověřili více zlatavého moku. Jsa si vědom svého handicapu a znalosti profilu trati, vyrazil jsem co by předvoj na zpáteční cestu. Na kopci jsem se nechal dojet a následně jsme si všichni pohromadě protrpěli stoupání do Kostelce. Jen pro ilustraci, Hluboká už svým jménem něco naznačuje a Kostelec je na nejvyšším kopci široko daleko. Tam se jádro pelotonu oddělilo a zahnulo směrem k hospodě. (nu Martinova absence je znát). Já s porouchanou nohou pokračoval dál směrem povinnosti v Tejně.

Potem a krví sepsal Pavew.

Bohužel nikdo z místních (Kecka) ani přespolních (zkáza – zbytek) neměl toho dne sílu zmobilizovat síly pro účast na etapě. Vyrazili jsme tedy v minimalistické variantě Král větráků & Bruggi. Nesmíme již vlastně zapomenout na Džardu, novopečeného člena věhlasné komitét TOURdeBIER, který zatím zdá se úspěšně aspiruje na ocenění Skokan roku. Dalším pádným argumentem je to, že Džarda je dokonalou rosničkou co se předpovědi srážek týče. Kdykoliv se chystá na etapu a na kolo obecně, můžete si být jisti, že bude lejt jak z konve. A od rosničky je to ke skokanovi již pouze skok. Džarda sice v uvedeném termínu nemohl, nicméně alespoň „kamarádsky“ přislíbil účast s dovětkem „možná..“.

Ve čtvrtek pršelo.. To však nemohlo nejdrsnější dvoučlennou sekci TdB, ostřílenou speciálními zimními etapami odradit. Ba naopak! Vytáhli jsme z garáží nablýskané umyté bajky a vyrazili do kaluží. Nyní by standardně následovala esej na téma „tour“, zápisky z cest, které často tvoří „gró“ reportu. U této etapy máme tolik materiálů ze samotné „kotelny“, že k cestě poznamenávám pouze Brůdžiho „Pošlu sem mámu na brusinky“, při průjezdu Semencem,  „Nevěřím národu, kterej pije mlíko k obědu“ při průjezdu kolem sýrového kempu v Kolodějích a hlavně „Tyvowe, tyvowe…“ hodnotící náročnost tance na kolech, mezi hlubokými kalužemi kolem řeky.

Přejeli jsme potůček po opravené lávce a dorazili k cíli. Mělo se jednat o osvěžovnu u řeky, jen kousíček za restaurací Instaláček, směrem na Bechyni. Již loni jsme si totiž při jiné etapě k naší radosti všimli, že je tam otevřeno. Stejně se nám poštěstilo předchozí sluncem zalitou sobotu, kdy nám při nakouknutí paní hostinská na otázku, kdy mají otevřeno sdělila „V létě každý den, lidi musí pít pořád! Ale nejezděte ráno v devět! To kvůli vám vstávat nebudu..“

Sice bylo téměř devět, ale večer, přesto jsme se báli vzhledem k dešti, zda nebude zavřeno. Nebylo! Provedl jsem několik povinných dokumentačních fotek exteriéru a již jsme zmizeli v útrobách chaloupky skoro mechové. Vedle ní jsem si ještě stačil povšimnout plácku na ruské kuželky.

Usedáme k dlouhému dřevěnému stolu s lavicemi, jednomu ze třech. U dalšího z nich rozpoznáváme skutečné štamgasty, v živém rozhovoru s paní hostinskou. Objednáváme si a zjišťujeme, že je z Prahy a působí tu v létě již třetím rokem. Brůdži si objednal svijanského Kvasničáka. Já jsem si objednal „normální“ svijanskou pět a půlku (malou jedenáctku), což jsem poté, co jsem objevil točenou malinovku bleskově stornoval.

„Malinu, nebo malinovku? Malina je čtyřicítka a je to slivovice.“ praví paní hostinská.
„Dvě maliny a jednu malinovku..“

Staniž se. Následovaly asi dvě hodiny rozhovorů a hlášek místních i hostinské, které se nedají spolu s atmosférou popsat a přidaly nám minimálně 2 dny života. Jo! Můžeme je investovat do dalších etap. Namátkou vybíráme pro zajímavost alespoň několik z nich:

„Táta má?“
„Máte všichni všechno? Jééééžiš!!! Ty nemáš!“

„Otevřu dveře, aby nebylo nekuřákům špatně..“

„Tady se nabízí k jídlu jenom to, co chutná mně!“

„Upozorňuju, nevnucuju, nabízím dobroty.“

Při zjištění, že jeden pije červenou a druhej to sám nezachrání k nám paní hostinská pronesla: „ za tejden jsme tu udělali čtyři sudy piva! Dobrá práce, co?“ „Tak chlastejte!“

Brůdži: „Můžu si tu udělat nějaký tajný SPY fotky?“ „Dělejte si tu co chcete! Ale řekněte mi, ať si učísnu ofinku..“

Rekogniskujeme dál hospodu, vše je provedeno ve dřevě, to je dnes moderní, vícebarevnou zeď dále zdobí zátiší větráku a pečlivě napsaná cedule s nabídkou. Chybí tam pivo! Vidím pouze nealko. Paní hostinská nicméně na mou narážku hbitě kontruje, že jsem úplně slepej a mám to za zády přímo na pípě.. Otáčím se, přecházím očima nabídku piv a oči mi ulpívají na havajském květinovém věnci na krk. Hostinská si toho nemůže nepovšimnout a přidává „když je sluníčko, tak ho nosím a tančím s pivem v ruce při obsluze..“

„Ježíš, ty už zas nemáš.. Vždycky když si sednu a zapálím, chce nějakej blbec pivo..“

„Dáš si taky pivo?“ „Ne, díky, já si dám ještě jednu Malinovku..“ „Ty seš homokláda??“..

„A jak se to tu jmenuje?“ „Hospůdka Hvožďany a já jsem princezna Krasomila“. S tím nás rozsekla. „No nesmějte se, my ženský, co jsme zestárly o 30 kilo… – průser!“

S malinovkou se k nám Krasomila přihrnula s druhou várkou maliny, třetí pro sebe. „Tak šup to tam, to je na podnik, my tady říkáme „Voko vole!“.

„Voko vole!“. „Ták..“.

„Jééžiš! Já nemám puštěnou reklamu! Kdyby sem někdo šel, tak netrefí..“ a už se hrne k zásuvce a zapíná neon. Venku stále leje jak z konve.

„A kam až vlastně jedete?“ „Až sem.“ „A co tady?..“ „My jezdíme TOURdeBIER“ „No jo a ty to máš i na tričku!“.

„Já chci taky takový tričko!“ probudila se další, zatím neaktivní aboriginka okolo šedesátky.. Říkejme jí pracovně třeba… Třeba Irma. „Já chci taky takový tričko!“ opět hlasitěji opakovala Irma..
„To není tak velký..“ prohlásil lišácky Brůdži.
„Svlíknem ho!“ vymýšlela Irma nahlas lest. „Já mu dám svůj svetr..“
„A co táta na to?“ přidala se do diskuze Krasomila.
„Ten tu není..“ Odsekla spěšně Irma a už si rozepínala kloflíčky svého fialového zázraku.
„Já jsem tu hostinská, já ho chci!“ trvala zase na svém Krasomila.

Brůdži si (aby odvedl pozornost) objednává další pivo, ale tentokrát Svijany „standard“, jedenáctku.
Krasomila: „třináctka vám nejede??…“
Irma: „ale jede, ale klukům by to pak nejelo..“

Krasomila na malýho Pepíka, co se motal za barem: „Pepíku, co to zas blbneš, nejdřív do bublinek, pak do vody! Ne, obráceně!..“

Brůdži: „…a kam se tady chodí na záchod?“
Krasomila: „Všude… Ale nechčíte nám tady za chatou, děsně to tu pak páchne..“

Irma: „… a kam jedete?
„do Tejna..“
Irma: „No tak to nemáte tak daleko.. to bez trička dojedeš!“
„My tě tu z něj stejně svlíknem“..

V tom přišel do hospody další chlapík – místňák.
Irma si začala mumlat pod vousy: „ježíš, táta.. no tak a je po tričku…“

Chvilku nedáváme pozor a fotíme interiéry. Najednou teplý líný vzduch prořízne další hláška..
“Tak kdo to vychlastal?” “No no to nevim..” Vyskočil hastrman z Lužnice a vyžral to..” domácí si tu prostě vystačí..

Vylepujeme samolepku TOURdeBIER na čestné místo nad pípu.
Irma se snaží získat alespoň nějakou kořist..: „Dej sem taky samolepku!“ takovou fanynku jsme nemohli odmítnout..

Krasomila: „ ..mi sem chtěli dát vlajky nějaký ostraváci, Baníku! Já je hnala!!..“
Přijďte v neděli, na kapří škvarky a řízky. To bude ňamka..“
Brůdži: „my v neděli nemůžem, jsme pryč a vracíme se až v pondělí..“
Krasomila: „ tak přijeď v pondělí, já ti schovám!“

Král větráků: „A to si tu lovíte sami ty ryby?“
Krasomila: „Jo, něco tu chytí, něco na soutoku, něco nad Týnem. Tady spíš cejny, ty máme v Praze v mrazáku, taky tam máme candáta, ten je na vánoce, a taky pstroužka, ten je taky v mrazáku.
Brůdži: „Vy nám to tu úplně vybrakujete!“

Krasomila: „A ještě si tam napište, že tu mám brambůrky o korunu levnějc než v COOPu v Bechyni!..“

Aboriginec: „Já bych si dal ještě jedno pivo..“
Krasomila: „Já jsem tu v práci, ne na dostihách!!..“

Král větráků: „A vy tu bydlíte?“
Krasomila: „Jo, já bydlím hned tady vedle, abych viděla na hospodu. Kdyby někdo měl žízeň. Já jsem tu pohotovostní jednotka..“

Bránice už nás bolí, je všední den a už se připozdívá, zvedáme proto kotvy a platíme.
Krasomila „.. kolik jsi měl těch piv? Já tu mám jedno..“
Suma sumárum nám to vychází na 169 kaček, necháváme s díky 200, na divadle se platí dokonce mnohem víc a trvá třeba jen hodinu..

Ještě se dozvídáme, že mají taky fejsbůček a všechny akce tam aktualizují, tak si je vyhledejte.

Krasomila: „Já vás jdu ještě vyprovodit ke kolům a pozdravit AHóóóJ..“
„AHÓÓÓJ….“

„Nechcete svíčky na cestu??..“

Při cestě tam jsme kapličku a legendu o jejím velkém černém psovi přešli (přejeli) bez povšimnutí, po setmění již to téma k diskuzi bylo!

Ale pak už jenom noční běličková koupel na Červeňáku a alou domů. Vzhledem k zapomenuté lucerničce to byla velmi adrenalinová jízda za vodičem Brůdžim a jeho přední bludičkou, více po hlasu než že bych věděl kam jedu, dle výkřiků do tmy „Vwevo! Tyvowe hodně vwevo!, Ne… Radši vpravo! Vwevo!….“ Nutno k jeho cti podotknout, že jsem ani jednou v žádné kaluži nezapad.

Zapsal: Král větráků

Možná znáte geocaching. Skryti pod rouškou (cyklo)tůristů, bádáte po tajemných místech schovávajících poklady. My jsme zašli ještě o další úroveň dál a skryti pod rouškou geokešerů (stále utajených pod rouškou cyklo-tůristů) bádáme po tajemných zákoutích vsí, vesniček i prdýlek po hospůdkách a občerstvovnách všech kalibrů.

Mohlo to být vlastně pouze takové další Očmuchání rajónu. Bez konkrétního TdB cíle. Pouze, jako když se starý cow-boy projíždí po starých dobrých vlastních amerických lánech (gůůd ould fokin´bloody indian prairie) a z dobrého rozmaru sem tam plácne zaběhlou kravku po  tetovaném zadku.. Projíždění všudy tudy, kde už jsme jednou i dvakrát byli a nic vás nemůže překvapit..

Projíždíme krajem a já nepřestávám Jane zásobovat důležitými informacemi, které samozřejmě hltá! ;D “Támhle kousek od cesty je studánka (etapa Hroznějovice), tady je hospoda “U vejra”, říkaj tak hostinskýmu, ale nemá to rád (etapa Hodonice), tady hospoda není (Hutě), zato je tu tenhle luxusní krpál.. a tady jsou Majklovo miniaturní značky (etapa Komárov), a tady si všimni toho nahnutýho stromu jak afro řepa a tady tý polorozpadlý zemljanky v zemi (etapa Planá).

Vítězné kruhy ale nemusí být jen ty olympijské. Naše byly v rámci jednoho dne a na kole a protly se v Březnici. V neděli již klidné, po sobotním prasožraní ani památky, ani cajti nás již podruhé nestavěli. Pro odpolední start jsme si geovozidlem popojeli až k Vejrovi a odtud (a opět až sem a přes zmiňovanou Březnici) pěkně poctivě bajkově.

Zvesela jsme si notovali na motivy promovaných inženýrů: Vyspídovaní Tourdebíři.. Bechyně, Hutě, Sudoměřice.. Vyspídovaní Tourdebíři..  Kdo je tu na kole ať s námi zpívá

V Hutích se opět utvrzujeme, že hospoda není, nicméně si v kopci uděláme pěknou žízen, objevujeme krásnou zkratku přímo lesem až do Sudoměřic, to už máme ale tři zářezy na pomyslné geopažbě. Nechceme objevovat objevené, proto se vůbec neodvažujeme u zmapovaných pitstopů přibržďovat. Na travnaté návsi pod kostalem, trošku zašité za dolní hospodou objevujeme díla nevybouřeného místního umělce, jako sochu “zlatého hovna na hlavě”, keramického obřího dračího oka v trávě, či vodní kašně ve tvaru močícího obřího žižky s ptákem v ruce. Myslím, že to byl drozd a pouze zmiňované zpodobnění nám bránilo kvalitu vody ochutnat. zařazujeme do seznamu “must see” a pokračujeme směr golf course. Za vsí ještě obdivujeme krocení bujarých koní ale to už se znovu a znovu musíme kochat majestátností listnáčů na zeleném střiženém pažitu. Krása střídá nádheru, díky vyluštění další geozáhady objevujeme očím skytý rybník v lesíku opodál, nezapomínáme však na naši hlavní misi a pokračujeme i přes únavu, která se začíná hlásit o slovo východním směrem.

Oba nás dost překvapí značka zákaz zastavení uprostřed pustého lesa, nezastavujeme tedy a pokračujeme až do Vyhnanic. “Tady jsme si minule uloupli dvě jablíčka ze stromu”, mmm, ty byly ” vzpomínám.. Nečekám žádné překvapení, Očumuju nástěnku u nevýrazného bílého domu se slunečníkem na návsi, veliké jako hrozince. Ukouslé hrozince.

“Pozor, hoří!” – seznam hydrantů, datumy odvozu popelnic, prostě pro nás žádné užitečné stopy, naznačující přítomnost hospody, byť jen v historii. “Hmm, nic..”, suše konstatuji a nepřekvapen, nicméně stále jemně pátrající už pomalu nasedám na kolo, že vyrazíme dál, okolo bílého nevýrazného domu se slunečníkem, OKOLO KTERÉHO JE NÁPADNĚ OBESTAVĚNO NĚKOLIK KOL! V tom k našemu úžasu vychází ze dveří chlapík, vlastně se rozvážně ve dveřích zastaví a dobrácky k nám pronáší “.. tak pojďte..” Víc neřekl a víc ani říkat nemusel. Srdéčka nám povyskakují radostí! Hospoda! Opíráme svá kolíčka k těm ostatním venku o fasádu a vůbec nás ani nenapadne je zamknout. Tady se nezamyká! Dělám to zcela výjimečně, ale tady si to situace zasloužila. S díky přijímáme pozvání a už se kýblujeme dovnitř. Hospůdka vypadá jako malovaná, dokonce je tu malovaná manka s kozlem upíjejícím z půllitru, dobrácká paní hostinská nám hned přináší klimonádičky. Usedáme k dřevěné lavici u dveří a rozkoukáváme se. Kamínka, hodiny se Středovyhnanickým časem ukazují právě za devět minut třičtvrtě na sedum a čtyři minuty. Přepočtem na středoevropský čas zjišťujeme, že je to tak na tu jednu klimonádičku a nepouštíme se do žádných větších akcí. Oči přitahuje zelený ubrus s bílými velkými puntíky, rozeklaný klacek na zmije v rohu a hlavně obrovská vlajka ČR na protější zdi. Vedle zdi

zapnutý televizor a před ním vidíme jen 15 zad abiriginců, jak hltají každý rychlejší pohyb v televizi. “JÓÓÓ, je to tam!” “Tak já můžu jít domu..”, “a co teďka jako sme?” slyšíme veselé juchání osazenstva vedlejšího stolu, kteří nás teprve teď zaregistrovali. Retrospektivně mě trošku mrzí, že nebyla žádná rundička pro všechny, tomu by se říkalo přijít v ten pravý okamžik. Přeci jen, Rusko je Rusko. Ale tak třeba při finále Platí jeden místní Aborigin, paní bezradně otvírá prázdný šuplík, v něm se přehrabuje a pak slyšíme jak říká, že nemá drobné. “Tak to nechte v banku.. Na příště.” uzavírá to místňák. Vždyť dneska vyhráli! “Jirko, chceš tam dát pět?” Ptá se hostinská domorodce a posunky ukazuje směr lahváče směrem do jeho brašničky šestipivky. “Jo, ale zatim ne..” zamručí souhlasně Jirka a otvírá si dalšího lahváče. Ještě se domů očividně nechystá. Každý den se přeci nevyhrává.

“Jak se to tu jmenuje?” snažím se sondovat u panímámy. “Tady se to nejmenuje”, tady se jen tak scházíme, spíš taková klubovna.. “Jo, jasný, klubovna..” myslím si svoje a bystrým okem si měřím pípu se sudem pod ním, ukrytým pod zelenou záclonkou skříňky.. Skříňka se záclonkou je ještě vedle a zpoza ní prozměnu vykujují vyskládané lahve od rumu. Kdyby to byla zelená, možná by to víc splývalo.

Zjišťujeme, že tady mají otevřeno v pátek a v sobotu. V neděli ne. “Ale tuhle neděli jsme tu byli.” Ujišťuje nás hostinská. “A vlastně teď jsme tu byli úplně pořád, každej den. Ale je to tu takový nenápadný.” “Nechcete třeba kafe?” nabízí nám sama od sebe panímáma. Děkujem, ne, třeba příště. Před sebou žmouláme mapičku okolí a sem tam o ní očkem zavadíme. Prochází kolem další aborigina, sklání se nad námi a povídá “Tak už jste našli co jste hledali? Chcete nějak poradit?” S díky odmítáme, že nejsme zablouděný a pomalu se suneme k východu. Nejdřív tedy ještě k záchodu, tam je to všechno nový, dokumentuji vtipný hlášky u mušlí, letmo přehlídnu zkrášlující “černobílý kalendář s tvary” a už platím. “Máte drobný? Já jsem si dneska nevzala peníze”, říká omluvně paní hostinská a my se musíme držet, abysme nevybuchli smíchem. “Neco máme, kolik po nás budete chtít? Měli jsme každý velkou colu”. “Tak to dělá dohromady.. 10 korun”. Ještě jednou se ujišťuji, jestli je to za decku nebo za skleničku a zjištuji, že je to za obě dvě třetinkové coly! Platím dvacku a děkuji, panímáma pronáší “..ježišmarjá to ne, to vám musím vrátit”, trošku znejistí při pohledu do prázdného šuplíku, načež jí ujišťuji, že skutečně děkujeme a zbytek má diškréci. Nahlas pozdravíme osazenstvo “NA SHLEDANOU” a zvesela odcházíme.

Cestou jsme zvládli ještě pár pěkných geozářezů, když nám blížíci se chlad naznačil, jakým směrem bychom se měli obrátit. To jsme taky uposlechli a už jsme si to po přímce od Komárova štrádovali přímo zpět.”SAKRA!” hrklo ve mně najednou, jak jsem tak zpracovával dojmy z nově objevené utajované hospody. “Vždyť já si vůl nedal pivo, no to mi v žádném případě neprojde.. Jak já tohle klukům vysvětlím?..” Málem došlo i na slzičky “Vždyť já na to nejsem zvyklej, na to máme specialisty..”. Nálada šla rapidně k bodu mrazu, ještě rychleji než teplota..

“..vždyť tam pili všichni jenom lahvový..” uklidnila mně svými laskavými slovy Jani a pro mě to bylo jako pohlazení.. Jo, jo, bylo am jenom lahvový, opakoval jsem si pro sebe a neměli naraženo. Lahvovej kozlík. Jak já ho miluju

Vždyť, kdy se tam člověk opět podívá, kdy bude mít to štěstí a bude otevřeno Skoro jsem leknutím zapomněl, že mě již chvilku trápilo staré zranění z války, od šrapnelu. Ale nebojte, že mně bolí koleno jsem v žádném případě nepřiznal a nedal na sobě znát a co chvíli jsem se snažil “urvat” náš dvoučlenný peloton.

Na 16. zpátečním kilometru vzpomínáme na “Standovu zatáčku”, kde kdysi dávno v zimě uháněl náš strejda Standa do Tábora v Trábíku, chytnul smyk a skončil ve škarpě, což hlavně odneslo platíčko vajíček, které mu skončily za krkem.. A tak jsme objevili Vyhnanice. A děkujeme, že nás nevyhnali! Možná to byla náhoda a možná to byla odměna za více než 80 kiláčků, které jsme toho dne na kolíčku z dortu TOURdeBIER ukrojili.

Jedovatou zasolenou hmotou sliním palec a jeho bříškem mažu další červený křížek na mapce hospod!

Jo, mimochodem, Hoši, děkujem!
Zapsal Chrómajzl

Nicméně po předpokládám obvyklých dohadech nad mapou na náměstí jsme nakonec dohodli trasu, která se ještě během dalších dohadů několikrát změnila.  Přeci jenom jsme se rozhodli a cílem byly Slabčice. Vyrazili jsme ve složení Já (Džarda-takto mi teda nikdo jinej neříká, ale jako nováček jsem přijal tuto “přezdívku” jako tourdebíráckou.), Klimas, Jane, Kecka, Štěpánka a Brudži.  Tajně jsem doufal, že první zastávka bude už na Sokolovně, nicméně k mému překvapení jsme pokračovali směrem na Koloděje a dál na Hosty. Na konci toho šílenýho vršku nás dojeli další účastnící etapy -Pavel a Růžovka – přihlásili se ale v kategorii automobilů, takže jsme pouze prohodili pár slov a frčeli dál. Holt světský..

V Hostech jsme lapali po dechu, ale s hrůzou zjistili, že lokál je zavřen. Též legendární omšelý obchůdek s knihami v Hostech zmizel.. Další část cesty probíhala poměrně v klidu, v čele pelotonu se usadila Kecka, což jsem těžko kousal ale má holt najeto. V Dražíči konečně přišlo to, na co každý účastník od začátku čeká. PIVO. Vlétli jsme do místního pivovaru na chlazený Lipan. Paní domácí nám doporučila výborné nové 12° pivo, které ale bohužel neuměla natočit. Nepohrdli jsme ale dalšími druhy.  Hospoda (pivovar)  byla určitě již mnohokrát ohodnocena,  nebudu se u ní zastavovat. Celerová pomazánka nám (naštěstí) nabídnuta nebyla. Pivo prostě bylo vynikající, z toho jedno rozlité . Při konzumaci jsme si (už asi podvacáté opět vyslechli historku (od geokombajnu Jany), jak jsem dosáhl horolezeckého úspěchu při lovu Švestky.

Když mělo dojít k pokračování cesty, počasí nás trochu zabrzdilo, inu dali jsme ještě jedno. Při odjezdu (tento údaj nemám úplně přesný) nás dohnal zpozdivší se Standa.  Někde na půlce cesty mezi Nemějicemi a Dražíčí nás zastihla druhá průtrž dokonce s kroupami. Všichni jsme to ustáli a blížili se k cíli. V Nemějicích pod zřejmě místním kulturním domem jsme našli “cosi” podobající se nějaké aparatuře a v Brudžim se probudilo rodinné dědictví. Samozřejmě proběhla rychlá komunikace s Pavlem o tom kdy a kde to naložit a bylo to. “Je přece škoda to tady nechat, to se na něco hodí“.. Štěpánka byla taky ráda.  Ve Slabčicích jsme rozhodli o prodloužení naší trasy na Podolák, kterou jsme si ale prodloužili pouze s Keckou, jelikož za chvíli jsme byli na cestě osamoceni. Nicméně vyplatilo se, protože jsme společně dojeli na odpočívadle odpočívajícího Kernyho s manželkou a malým Kerňátkem. Slovo dalo slovo a Kerny dostal povolení na “jedno”

Tak jsme se konečně všichni sešli v cílové destinaci ve Slabčické hospodě. Okusili jsme pivo – myslím že to byla Plzeň na místní zahrádce. Hospoda byla až na dva místní štamgasty čekající na televizní fotbalové utkání, zcela prázdná, vyzdobená po těch sparťanskejch pitomcích, což jsem hned okomentoval výčepnímu, kterej na mě škaredým očkem mrknul. Naštěstí si doma zapomněl mobil a tak nemohl zavolat posily.. Nevzpomenu si přesně kdo co jedl – nicméně mi v paměti zůstaly moje vynikající párky a po přesunutí do tepla hospody pak ještě s Keckou  napůl utopenec (nic moc). Za zmínku jistě stojí podivně vyhlížející polystyrenové tyčky, nebo snad křupky, kterými Kerny krmil svého prvorozeného syna. Máme dokonce podezření, že se jednalo o montážní pěnu!.. Evidentně mu to ale chutnalo, což mě tedy přivádí na myšlenky, čím se budeme živit za 25 let-že by konečně dorazily tajemstvím zahalené Amarouny?? Po dalších pivech, asi 10ti baleních tyček (9 objednal Brudži a jedny já) jsme v dobré náladě vyrazili na cestu domů.

Černého Petra si tentokrát vylosovali Klimas s Jančou a rozloučili se tedy o nějakých 15 minut dřív. Jeli jsme s větrem o závod ale Klimas měl formu. Už jsme je nedohnali. Jinak si z cesty zpět jaksi nic zvláštního nepamatuji. Po příjezdu jsme zastavili na závěrečné pivo (nebo 2) – asi jak jsem pochopil tradičně na Pavláčce.  Zde jsme pili jenom malé ale zase o to více. Dokonce mi matně má paměť říká něco o rozlitém zeleném pivu. Buď toho už na mě bylo moc nebo to potvrdí další účastnící afterparty-Kecka, já , Brudži, Štěpánka. Akce by dle mého pokračovala ještě možná do dalšího dne, kdyby nezavolal Pavel, že do 50 minut odjíždí. Na to Štěpánka odpověděla “no to si dáme eště jedno malý, dvacet minut nám na sbalení stačí.” No a pak už byl pouze odjezd domů. Je to můj první report tak snad jsem se toho zhostil se ctí. Ještě bych zapomněl dodat, že ve Slabčicích jsem byl ověnčen odznaky TOUR de BIER, tudíž se těším na další akce. PIVU ZDAR!

Zapsal: Džarda

Fotogalerie:

Mají v Rybově Lhotě na meníčku kapra? 

Mají ve Zhoři malýho vrchního?

Co je to za záhadné šipky přes silnici, směřující od hospody v Žíšově?

Mají hospodu ve Hnojné Lhotce?

A už jste viděli živý čápy na komíně v Dráchově? Nebo to jsou plasťáky?

Mají ve vísce Třešně třešně? A hospody?? A třešňový pivo???

A co nám nabídne vesnička Kozín?

Přihřívají si v Opařanech pivo? Nebo mají divnýho vrchního??

Slyšel někdy někdo “Řepeč”??? 

Co si dáte ke klobáse v Křenovicích?

A těšíte se na pivo v hospodě na Králičím ostrově? 

Proč se tý servírce v kempíčku před Hlubokou říká Křivonoska?