Legenda praví

V hlubokém hlubockém lese „Řáholci“, tam kde končí svobodné lesy a začíná panská obora šlechtické smetánky se nachází pouze několik zapomenutých vesniček, naštěstí však čas od času též s místní osvěžovnou. Poněšice si 11. srpna připomenou 600 let svého trvání. Nejvíce věhlasu se Poněšicím v poslední době dostalo v roce 2002, kdy ve statku č. . 1 otevřel Jaroslav Ledajaks lihoavr a pod značkou 3P - pravá poněšická pálenka začal vyrábět originální ovocné destiláty a likéry. Ačkoliv v Poněšicích žilov roce 1900 podle tehdejšího sčítání lidu celkem.

První dojem

Mám pocit, že jinam se už dneska nedostanem..

Report

Poněšice – 3P Lihovar

Bylo parné léto, že by psa z vody nevyhnal a přesto jsme se odvážili nabrat tolik kuráže, že jsme se vydali do míst, kde nikdo nevěděl v kolik mají otevřeno, ba, jestli tam vůbec je co otvírat.. Vzhledem k horku jsme se vlastně nejdříve rozhodovali kam se vypravit k vodě a jestli se v tom hicu vůbec někam vypravovat.. Zapátral jsem však v paměti, co mi jednou při bajkování k Babě (jeden z vrcholů v oboře na druhé, levé straně řeky Vltavy) prozradil foggy Bořivoj Bóča o turistickém táboře s bazénem a občerstvením, který patří snad Národnímu divadlu, nebo tak někomu. Nachází se prý uprostřed zmiňovaného Řáholce a nikdo pořádně neví, co je to zač.

Vzhledem k tomu, jaké máme více než pozitivní zkušenosti a zážitky s vlídnou obsluhou v kempu Rusalka, nedaleko přehrady Hněvkovice, patřící též pod Národní divadlo, úplně jsme se viděli, jak diskutujeme s přátelskými osadníky tábora za Poněšicemi, popíjeje míchané nápoje z orosených sklenek, brčkem, plovaje na nafukovacích křesílkách v bazénu.. Navíc, jací jiní než přátelští by mohli přeci být, když jsou to vlastně oni, Pražáci, kdo je tu u nás, jižanů na návštěvě..

ponesice

Rozčarování však přišlo velmi brzy. Ať jsem hledal na mapách, jak jsem hledal, žádná cesta, natož nějaký tábor uprostřed lesa, na půli cesty mezi Hlubokou a Týnem (no, tedy o dost blíže k Hluboké), nebyli k nalezení.. Naštěstí jsem ještě zkusil prohledávat okolí přímo prohlížením satelitních snímků území a hle, úspěch se dostavil!

Zadali jsme tedy získané souřadnice do GPS a vydali se na etapu jaká ještě neměla mít obdoby a to s plánovanou kratší zastávkou v Poněšickém lihovaru a hlavně s přespáním „pod širákem“ či pod dubem a návratem až druhý den. Toliko teorie.

Vzhledem k tomu, že jsme se nebyli schopní zformovat ani okolo sedmé hodiny večerní, vyrazila nejdříve první partička – Pavew, Táňa, Bruggi a special guest Honzae Š. Stíhat peloton jsme se vydali se Sirem Nodžim. Je pro mne čest, že mohu tomuto feudálovi čas od času s díky zapůjčit můj crossový speciál prověřený časem. A jelikož jsou oba, on i kolo ze stejného materiálu (vysoce legovaná ocel ), výsledný efekt byl pro mne zcela zdrcující a pouze jsem vlál někde daleko vzadu za ním (za nimi… za tím vzniknuvším monstrem..). Jako polehčující okolností nechť mi je těch pětapadesát kilometrů, které jsem ten den již měl v nohách, navíc s převýšením přes 900m a těch šest vynikajících langošů od maminky, s českenovým olejem, kopicí strouhaného Primátoru, několika lžícemi jemného kečupu Heinz, sypaných špetkou (větší špetkou) sýra parmazánového typu z Lidlu :)

Před výjezdem na kolo vřele doporučuji max. poloviční porci všeho, především km a langošů.. Málem jsem se v těch lesních kopcích z Hněvkovic do Hroznějovic poblil.. (a že jich tam je!..) V půli této štreky nám již volala spojka z pelotonu, který jsme neměli šanci s půlhodinovým zpožděním dospurtovat odkud jinud, než ze zmíněných Hroznějovic. Kontrolovat již probádané destinace se holt musí.

Když jsme se s nimi tamtéž konečně setkali, já zelenej jak středa, v langošovém kómatu, sedli jsme si pod armádní stan, který skýtal nám i četným místním štamgastům nový přístřešek před žárem léta. Vidím hostinskou, macandu macatou, s přísným pohledem, jak proplouvá stanem. Pozdravím jí, pípnutím (z respektu), tak jak jsem slušně vychován. A ona nic. Kouká mi přímo do očí a nic.. Tiše propluje (představte si plující buldozér) výčepním stanem a zmizí v útrobách hospody.. Myslel jsem, že už jsem se zase okoukal další „sličné slečně“ a to jsem s ní ještě ani nepromluvil!! (To by se počítalo, kdyby mi alespoň odpověděla na pozdrav, což se právě nestalo..) Ale naštěstí mě ujistili i ostatní, se stejným zážitkem. Pavew si byl dokonce objednat dovnitř a snažil se s ní klábosit asi tak 2 minuty (objednat si a zjistit, co mají k snědku), ale jediný slovo, co z ní prý vypadlo bylo, a nyní cituji:
„32.“
(Cena.) Konec citace.

Fakt síla. Jinak jsme zaznamenali samá zlepšení, zmiňovaným stanem počínaje, přes novou sadu tácků a dokonce úklidem bordelu a vrakoviště na zahradě konče!!! Museli jsme ale dál, čas nás doháněl a ještě nás čekal Kostelec, Poněšice a náš cíl – restaurace u chatiček, s bazénem. Při průjezdu Kostelcem to dalo hodně práce a přemlouvání, ale nakonec jsme se uchýlili k realistickému plánu a tuto štaci vynechali. Taktéž místní kemp sejrovejch hlav (Holanďani). Onehdá jsem tam v jednom snu byl, ale to jsem věřil, že existuje plno jiných věcí, tak možná i toto byla jen Fanta morgána..

Z Kostelce do Poněšic to byl jeden dlouhatánský sjezd, tak dlouhý, až nás všechny do jednoho myšlenkami teleportoval do následujícího dne a každý pro sebe jsme v tichosti přemýšleli, jak jen ten kopec vyjedeme zpět nahoru.. Projeli jsme malým lesíkem, rojem malých mušek. „Asi začíná pršet..“ poznamenala Táňa.. Nevymlouvali jsme jí to, ujížděli od mušek, do menšího kopečka a už nás vítala cedule Poněšice.

Vesnička je to malinká, vystavená v kopci a tak nás to všechny, hned po vjezdu táhlo k parapli občerstvovny u kapličky, místnímu lihovaru. Až na Táňu, ta byla tak rozjetá, že neviděla neslyšela, dupala do kopce dál a už byla skoro za vsí. Nodžimu dalo plno práce, aby se mu podařilo jí ještě zastavit, bůh ví, kde až by se jinak zastavila..

Lihovárek to byl jak se patří, ve stylovém domečku s nově opravenou fasádou, nápoje a pochutiny se tu vydávají přes okno přímo k posezení na zápraží, kde již byla skupinka domorodců a zvědavě na nás pokukovali a vyptávali se, kam až jedeme a odkud že jsme. Až někam za Hlubokou, pohotově odpovídáme, i když je nám v tu chvíli již více než jasné, že jsme pro ten den cíl naší cesty našli..

Na terase pro nás nebylo místo, ale pan vrchní hned přispěchal s dalším stolem i dvěma lavicemi, speciálně pro nás. Po chvilce škemrání a přemlouvání, když dorazil jeden z majitelů lihovaru se nám dokonce podařilo absolvovat exkurzi s odborným výkladem celého procesu kvalitní výroby lihovin.
„Loni jsme dokonce zkoušeli vyrobit pálenku z mrkve!.. To byl úspěšnej pokus..“ Nejdřív to prý nechtělo vůbec začít kvasit. Tak byli na poradě za chytrými hlavami až v dalekém Švýcarsku, na tamních univerzitách, ale ani ty nepřinesly kýžené ovoce.. Až pak najednou, tak po dvou měsících uhodilo z čistého nebe a mrkev začala kvasit!
A jak jinak ukončit prohlídku, než degustací.

A tak jsme jedli (utopenci utopený) a pili (plzeň dvanáctková) a těšili svá srdce ovocnými likéry. Namátkou uveďme několik druhů, např. višňový.

Ostatní byly taktéž velmi zajímavé, ale tento měl rozhodně navrch. Některým z nás však zachutnaly i jiné a tak byla objednávka vždy poměrně rozmanitá a jak nám pomalu začal váznout jazyk, vymysleli jsme zlepšovák a objednávku, která se mezitím ustálila na konstantních požadavcích jednotlivých členů, jsme provedli v grafické i písemné podobě a vždy pouze podstrčili vrchnímu do okénka a zahlaholili.. R:E:P:E:T:E…

Voňavý alkohol nám pronikal do krve a těšil srdce mladých a zamilovaných a rozpouštěl tesknotu osamělých, prošedivělých starců. Alespoň pro dnešek. Ale díky za každou takovou chvíli..

V noci mne probudilo plíživé kap, kap.. Pomalými pohyby jsem nadzvedl hlavu z trávy, vysoukal se ze spacáku a jal se budit Nodžiho, pochrupujícího na pažitu vedle mě. Noždi, vstávej, prší!.. Nic.. Začal jsem do něj bušit, jak šaolinskej mnich do měděnýho gongu.. Nod-G, vstávej, fakt leje.. „Mně je to jedno, já spim…“ Zabrumlal.. nakonec se ale i on vysoukal ze spacáku a přesunuli jsme se do zahradní chatky pro dva, kde již tři naši přátelé podřimovali. Na terase u lihovaru jsme totiž k našemu štěstí narazili na dobré lidi, jimž se nás sželelo a taky nejspíš prozřetelně nechtěli, abychom se ráno zmatlaní jak carští důstojníci váleli v neděli před svátou kapličkou, nám srdečně nabídli, že můžeme (alespoň dva..) přespat právě v jejich chatičce. A pak že je jen pro dva! Mám pocit, že jsme toho dne pokořili další rekord, hodný zapsání do Guinessovy knihy rekordů, škoda, že nebyl k dispozici notář, který by nám to úředně posvětil.. A že jsme v noci ani moc nehulákali, když jsme chatičku hledali, dostali jsme ráno od panímámy dokonce bábovku k snědku a trochu toho čaje do hrníčku na zapití. A vůbec největší kouzlo bylo, jak jsme byli všichni po těch koších ovoce z předchozího večera v pohodě.. čistá hlava, v bříšku jako v bavlnce.. Místní likérky a brďoly, toť léčivá kysibelka!

Chvíli jsme hledali Pavewa, až nám došlo, že ten se v půli večera s námi rozloučil a neohroženě vydal single cestou domů. Alespoň mám tak tvrdil, že rozhodně jede až domů. Moc nás tak nepřekvapilo, když se nám později přiznal, že to zabalil na jejich chajdě, tak na půli cesty, v lesích. Napustil si v noci plnou vanu, co venku v lese mají a dal si jedno lahvové „z trezoru“ na dobrou noc..

V neděli jsme tedy pokračovali bez něj. Chtěli jsme dobrým lidem jako poděkování koupit lahvinku té višňové dobroty, ale bohužel měli zavřeno. Na druhou stranu jsem tam u kapličky objevil svou helmu na kolo, brýle a vůbec různé drobnosti, které jsem tam v noci tak nějak pozapomněl a ráno po nich ani nevzdech, tak se to vyplatilo.

Vydali jsme se do hvozdů hledat chatový tábor, náš původní cíl, jen tak pro pořádek, ale to se ukázalo jako obrovský provar. Narazili jsme tam na totální burany a nabubřence, kteří nás vykázali ze svého pozemku, který je prý pouze pro vyvolené a nejedná se o žádné Národní divadlo, ale blbečky z AMU. Skutečně by to byla pro ně taková bolest dát zbloudilému pocestnému jedno pivo, nebo klimonádičku a brambůrky, s příchutí pečených brambůrek? Skutečně by to nešlo bez toho buranskýho přístupu?.. Rusalka Národního divadla u Hněvkovic nám dokazuje, že by to šlo..

Ani jsme si tedy znechucením neodplivli, za to nám nestáli a otočili jsme kolíčka. Do toho nekončícího krpálu, cestou zpět se nám ale ani náhodou nechtělo a přemýšleli jsme, jak to vykutálet. A tak jsme se nakonec vydali domů přesně 180 stupňů „proti proudu“, „horší, zato delší“ cestou, přes Hlubokou. Tam jsme si pošmákli na hrncích česnečky a opékaných tvarůžků a hermelínků a vydali se „zadní cestou“ přes Dříteň domů.

Díky za perfektní výlet!

Kluk od kasáren

Závěrečné hodnocení

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++


Otvírací doba:

každý den od 11 hodin, na zazvonění i jindy. Pro exkurzi je nutné se objednat min. 2 dny předem :D


Eňoňůňo "ovoce", dobré pivo, skvělá atmosféra, exkurze, přespání u dobrých lidí, …




Otázky a otazníky

Zažijeme ještě vůbec někdy "ovocnější etapu"?

Ochutnáme někdy místní mrkvovici? (už bohužel nebyla..)

Dá se vyrobit pálenka z utopenců?




Bonusy

Tentokráte byl bonus pouze pro Brůdžiho: Mudli mudli s mámou!




8 odpovědí na “Poněšice – 3P Lihovar”

  1. Koukam, ze jste letos skoncili s etapama nejak brzo. V zari uz nic? Rekl bych ze pocasi este pralo, ste pekny lenosi.

    PS: prikladam link na nasi letosni akcicku …se celkem vyvedla (jak jinak) :pivko

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Upozornit emailem na navazující komentáře. Můžete se též přihlásit k odběru bez omentování.