Sedlec – Pohostinství KROB

A byla zima. A byl sníh. A jak jinak tedy lépe začít Tour de BIER roku 2004 než prémiovou etapou na běžkách! Taková příležitost se v okolí Týna vyskytuje průměrně tři dny v roce a proto není radno otálet. Sestavit kvalitně obsazené startovní pole ale není žádná brnkačka. Vlastně je to někdy docela fuška. No posuďte.

Etapu jsme vymysleli společnými silami s panem Cornym, byla sobota lehce po obědě. Jeho lepší polovička (no spíš 4/5tina) Rad-K též s termínem (tak za dvě hoďky) souhlasila. Voláme Pavewovi co on na to. Chvilku váhá, ale bez podmínek souhlasí. Voláme Goťákovi. Ovšem tady jsme narazili.. Nabízím krátký úryvek telefónického rozhovoru:

My: „ … jedeš?“
Gothaják „ no nejedu… za žádnou cenu nemůžu! Musíme dělat s Pavewem měření do školy“
My: „Vy jste to ještě nezměřili? Ale on jede…“
Gothaják „.. cóó, teda já si ho podám. Musim končit. Musim si s nim vážně promluvit“
My: „Ok, kdybys jel, tak dej vědět“
Gotcha-K: „Tak jo, čau“
My: „Čus“.

Tak asi tak. Nejen, že to ještě nezměřil (mimochodem už měří soustavně od druháku na střední a ještě ani teď na FELU je to úplně nepustilo..), ale ještě ke všemu rozvrací a nahlodává morálku již rozhodnutým účastníkům etapy! Škandál!

S neblahým tušením mizerné účasti vyzvedávám Cornyho s „B“rusinkovou příchutí (jak nám pan Cé prozradil, zmrzlá na kost chutná nejlépe). Samozřejmě autem. Při štosování běžkařského nářadí do škvírky pomedzi zadníma sedadlama nahlas uvažujeme:

„Pojede na etapu Pavew Kozár řečený Kanohe?“
„Nebo se nechal zlákat záludným měřičem a našeptávačem Krýdem? Farelem Krýdem?“
„Používá se do UncleBens stejného bambusu jako na běžecké hole?“
„Kolik Kg bambusových výhonků je schopna průměrná medvídek Koala ožužlat za den?“

Zůstaňte u obrazovek a hned se dozvíte pravdu!

Odjíždíme prubnout Kozára, když tu zvoní telefon. Krýd. Farel Krýd. (utrápeným hlasem):
„tak já teda jedu.. čekám už před barákem..“ Vyzvedáváme Pavewa, který nejeví známky toho, že by chtěl dnes něco měřit, štosujeme do škvíry další pár pravejch dřevěnejch a jedem pro toho Krýda. Farela Krýda. A už jsme tam. Vysypem se z auta, Goťák se k nám rozjařeně hrne v super závodním kompletu a s lyžema v rukou. Říkám: „Karle, co tu děláš s těma lyžema?“ a tlemim se. Na střeše zahrádka. Samozřejmě prázdná. (viz. škvíra) Ostatní taky tak trošku vybuchujou. Goťákovi tuhnou rysy. „Vy ste… vy pitomci, ste říkali, že jedem na běžkách, neeee?…“ A už se otáčí, chtěje potupně odnést svoje superšportliche běžky. No nebudu tady tu prekérní situaci víc rozmazávat. Ukázali jsme mu naše plaňky od plotu skryté ve škvíře v autě, napěchovali tam ještě ty jeho Neumannky a vyrazili na start etapy. Pět lidí a pět běžko-setů v autě není zrovna málo, ale zvládli jsme to.

Start byl před Temelínem. Ještě jsme ani pořádně nenasadili výzbroj a Pavew už vyhlásil oddechový čas tajným heslem: „Fotkůůů s Teemeeeliiineeem“. Tak jsme si to odbyli hned na začátku a byl klid. Dovolte mi se ještě chvilinku pozastavit nad tím, co se skrývalo pod pojmem „výzbroj“. Já o dvě čísla větší boty, barva: kombinace svítivě žluté a modré, drahnými léty prověřené značky botas. Corny se vytasil s pravděpodobně stejným vzorem, stejné nejmenované firmy, v barevném provedení „kopačky za dvě kačky“. O číslo menší než by potřeboval. Tak jsme je vyvexlovali a byl pokoj. Pavewovo obutí proběhlo bez patálií, alespoň jsem nic co by stálo za řeč nezaznamenal. Krýd, Farel Krýd měl boty asi jenom o půl čísla menší, takže byl spokojenej. Botky pro „B“, chci říci Radku jsem se velmi ochotně nabídl, že zajistím já. Měl jsem k tomu své důvody. Ale o tom až později. A nebo radši hned, bylo by škoda, kdyby to mezi hodnocením párků zapadlo. Lstí jsem totiž přines pouze botky č.5, max. pětapůl, takže za veliké lítosti museli jet C + R doprovodným vozidlem. Obrovskou výhodu to mělo v tom, že jsme se nemuseli tou samou cestou vracet zpět. Později jsme zjistili, že by to byla pravděpodobně poslední TDB, přičemž pokud by někdo nezachránil větrem potrhané zmrzlé zápisky z ostatků účastníků etapy, nebyla by v análech zanesena ani tato zimní vložka.

Lsti za obět jsem však málem položil svoje autí. Než Corny s „B“anánovou příchutí pochopil, že když to nejede, bude to pravděpodobně zatáhlou ručkou a nepomůže tomu ani kotel „do červenejch“, prohulil mi zánovní zimní gumy na gumy typu „ racing slicks F1“. Co bych ale pro TDB neobětoval, že…

„Jó hoši, nejdůležitější je namazat.“ Prohlásil někdo zkušeně a etapa do hospody v Sedleci byla odstartována. Asi jsme ale přepálili start. Po cca 200 metrech totiž nastává totální vyčerpání a deziluze. Dáváme první a poslední pitstóóp stylem sežereme všechny zásoby co máme. Dojídáme výše zmiňovanou „čekuádku“ a plni energie vyrážíme odhodlaně dál. Po dalších sto metrech vyšlapávání stopy do čerstvý duchny mi něco říkalo ať se otočím. Neměl jsem to dělat.. V padajícím šeru jsem zahlédl, jak moje doprovodné vozidlo pod taktovkou Cornyho s „B“roskvovou příchutí stále stojí na místě, protože ještě neobjevil tu ruční brzdu..

„Stooopůůůůů“ Ozvalo se co chvíli do mrazivého ticha. Nepochopitelně řval ale vždycky ten první, což nevím, jestli je úplně správně, protože jsem to viděl párkrát v televizi a přísahal bych, že to tam řval ten poslední, co se dral dopředu!

„No já sem zasolenej..“ liboval si Pavew. Ale to už se blížíme k checkpointu na půli cesty, Temelínský hospodě. Tuto problematiku máme již ale zmapovanou, proto pouze evidujeme průběžné pořadí (a k mé velké radosti tak činí osádka doprovodného vozidla, která konečně našla brzdu…). Že byl závod jasně koupenej, dokazují dokumentační fotografie. Na první vjíždím já, mezi zasvěcenými přezdívaný „Švédská mlátička“ nebo též někdy „Bjérn Dálí“ do prostoru checkpointu zřetelně jako první. Na následující fotografii však v průběžném pořadí figuruji na ostudném třetím a posledním místě!!! Řeknu Vám, nebylo to jednoduchý, abych se v konečném pořadí vyšvihnul na první plac.. To Vám povim…

Čas nás ale tlačil. Odpustili jsme si proto afterparty na oslavu mezičasu a vyrazili jsme přímo k cíli. Po několikanásobném úspěšném zdolání traverzu silnice stylem „to je divný, že to na tý silnici bez sněhu tak blbě klouže..“ a závěrečné párkilometrové pláně před Sedlecem jsme se blížili k touženému cíli. V tu dobu již nikdo z borců nemluví a šetří si energii, aby moh machrovat při závěrečném finiši, který visí ve vzduchu, ale nikdo o něm na hlas ani zmínkou neškobrtne.. Důležitý je moment překvapení. „Severská mlátička“ neomylně využila své výhody, že jediná věděla, kde ta hospa vlastně je a za hlasitého héép héép první proťala cílovou lajnu.. Ale to nás již vítaly rozjařené davy diváků v podobě C + R.

Je otevřeno. Sedlec byl dobyt!

Po chvíli čekání (aklimatizace) objednáváme dle svého gusta. Brand Manager Pilsner Urquell poroučí neomylně Plzeň 12, Farlík Platan 11. Corny s „B“aklažánovou příchutí oba svařáček. Abychom pokryli pokud možno co největší nabídku pitíček, sahám po žluté. Vrchní odchází kamsi dozadu, odkud posléze něco žlutého přináší. Přes varování Pavewa, který (a nutno podotknout, že velmi často oprávněně) pochybuje o nezávadnosti všeho, co nezačíná na pi a končí na vo, ochutnávám. Bublinky jemně perlivé, chuť ala „je to z flašky dvoulitrovky“, jemně z toho cítím mandarinky. Po plísňových pavučinkách smrti ani vidu ani slechu. Dobrá volba.

Krýd. Farel Krýd se prokousává pěnou mocnými doušky a dodává: „…jako Platana desítku nepiju, ale je dobrej..“

Pavew přidává ze svého okruhu zájmů: „…Plzně je tu málo vytočeno a je to znát“.

Ale to už o sobě nechávají vědět aboriginci, na které bychom málem zapomněli. Ještě že už se otrkali a na „vetřelce“, kteří se sem infiltrovali zapomněli: „Pocem, já tě voholim!“ „.. já voholim tebe“, vrací mu to hned další..

Svařák:
Pavew rabuje a hodnocení na sebe nenechá dlouho čekat: „..bych moh slabší..“
Corny: „..ale je hodně sladkej..“
Rad-K: „..ten je nějakej přeslazenej.. nesladim! Držim línii.“

Aborigines o sobě dávají vědět: „.. a budem dělat tuli tuli…“ a další: „Hele! Asi pudem vedle…“

Propočítáváme čistý skluzný čas: 2h! Ale to už na vyčerpané borce útočí hlad. Poroučíme klasickou dvojkombinaci tlačenka-utopenec. Vrchní však vrtí hlavou. On vlastně vůbec nemluví. Začínám si uvědomovat, že vůbec nevím, jak jsme si objednali první rundu pití. Určitě se nás na nic neptal. Nemluví totiž vůbec! Jediný, co z něho vypadlo za celý večer bylo slovo – cituji: „další?“ V nabídce objevujeme pouze párky. Neodmítáme. Na vídeňsko-telecím rozcestí jsme zamířili k Vídni. Corny: „Hóodně hořčice.. mmmm.. to už jsem neměl dlóóuho.“ (Doma totiž již pět let předstírá, že mu hořčice nešmakuje a pak na nás škemrá, abychom ho brali na hořčičné hody..) Corny hamouní chleby. Jestli je to též z důvodů „Image“ nevím, ale lze se tak domnívat.

„Takhle se to jí u Klímů..“ říkám a odkládám příbor.

Výběr z dalších hlášek Aborigines:
„..vyber konťák s pet lahvema, uřízni ty vršky a máš to!“
„..těch pilin, co jich tam je! Ty neví co s nima!!!…“
„..a moje čepice tam zůstala ještě v tý almaře, ne?“

Našeptávač Goťák hodnotí svojí polo-pozišn: „..já sem mrtvej“ Vrchní tiše obchází, ale o všechno si musíme říkat. Vykyd jsem si trošku hořčice na rukáv mikiny.. Ještě že Dochtorskej seděl na druhý straně stolu, jinak by mi jí určitě prokous..

Aborigines: „..to je zrzek s bílejma vlasama..“

Probíhá diskuse na téma „Čoveče to už dneska ubejvá hospod, kde čuráš do žlábku na dlaždice a dole ti to stříká na nohy..“

„Dáme tyčky?“ Nemají. Jenom párky. A támhle dole? – vpravo. Vpravo dole ve skříni. Karel skanduje: „Křupky! Křupky!“ „A co je to vlevo?“ „Vlevo nic není“ „Ne, tam vpravo sou“. „Ale sou to arašídy“. „Kde? Vlevo?“ „Vpravo.“ „Vlevo?“ „Ne, vpravo.“ Karel: „Křupky! Křupky!“. „Dáme si to vlevo dole! Ale to nemá popisek..“ „Ale má..“ „No nemá!!“ „Křupky! Křupky!“.

„… džóóva! Má to potisk!“ „Ovšem ty sou vobrovský!“ „A křupavý! No, křupky to nejsou, ale..“ „Uh, huh, – mám je v dutinách“. Byly to preclíčky. Dobrejch deset! Záhada byla objasněna. Vpravo dole oříšky, vlevo preclíčky. Ještě ve skříni měli šestery brambůrky. A plnej mrazák párků. Ze solidarity k cholesterolovýmu guru Goťákovi odmítáme.

Aborigines: „Dobře se podívej, kolik nás tu sedí a kolik tu sedíš ty!“

Pavewovi Kozárovi zvoní telefon. Zřejmě jej volají na nějakou tajnou misi. Vím, že je to neslušné, ale trošku odzíráme ze rtů o co se jedná. „..a jé, bude muset domů. Na rejži. K večeři.. Signál občas vypadává. (Píši malé plus na účet podniku.) Vypadá to na vyklizení pozic. Jak jde o pozdní příchod k večeři, tak všechny žerty stranou!

Jak řekli, tak udělali. Při odchodu si ještě povšimli, že tady mají skutečné kukačky, co bimbaj v celou i v půl! Škoda že s námi Kukačka není.. Snad příště. Těším se, že nás konečně uchodí.

Zapsal: Chromajzl

Video: