Projíždíme Svinky. Hospoda tu bohužel není. Na návsi jsme to poctivě projeli již před pár hodinami, na cestě do kempíčku Rytíř, ale jen jsme se utvrdili v tom, že tu hospoda není. Zato je tu garáž, před kterou stojí starý piáno! Myslíme mercedes. Již jsme si ho všimli před půl hoďkou opodál, když kolem nás projížděl. Bílej. Brůdži se k němu musí vracet, ale naštěstí nemá lišty a tak, není prostě v tom stavu, kdy by se mu tep zvýšil do tý míry, že by zabřednul do hovoru s aborigincem. Podle toho brajglu kolem garáže bych řek, že by jinak i prodal za výhodnou cenu 😀
Je tu taky levotočivá zatáčka, na výjezdu na Komárov, ve který stojí dodávka. Už je mimo silnici, v podstatě na polňačce, kdybyste pokračovali rovně. Pravidelně mi tam pípá brzdový asistent v autě, když kolem občas projíždím a jen čekám, kdy mi to zaflekuje na místě. A to se mi nikde jinde po republice nestává. Prostě taková malá sviňárnička. Ve Svinkách.
Slunce se již ležérně povaluje na obzoru a my v protisměru potkáváme trailovýho běžce. Na asfaltu! Takže asi spíš bězce.. Vypadá hodně nadupaně. Určitě se sem do Svinek nehodí. Asi Pražák.
Komitét Tour de Bier pokračuje dál. Krávy v ohradě podél silnice to nezajímá. Krávy..
Každá má úplně jinou barvu. Asi to spolu ale nijak nesouvisí. Svištíme příjemným letním podvečerem, co nám Brůdžiho nohy dovolí a nahlas přemítáme. Potkáme ještě někde otevřenou hospodu? V Komárově je. Po levý straně. Brůdžimu to ta hodně zatáčí, asi má špatně vycentrovaný řídítka. Za prvý jsme tam už ale byli, za druhý mně to tam vůbec netáhne a za třetí tam sedělo před hospodou jen pár babek, který mlčely a ucucávaly teplý větráky. Co já bych si tam bože s nima povídal?? Když si nepovídaj..
Na Brůdžim je vidět, že by slinu měl, ale nechává se strhnout vírem od rozjetých kol a tak jedem dál. Trošku doufáme, že by mohlo být otevřeno ještě v Hartmanicích. Na ty prostě nemáme dlouhý roky štěstí. Podaří se nám tam chytit otvíračku, než to tam úplně zruší? Bude to dneska? Nechte se překvapit.
Projíždíme Klečáky. Malebná vesnička, pěkně na rovince, úhledná náves, uprostřed parčíček, kaplička, knihovna. Spojená s hasičárnou, samozřejmě. Hmm, tak tady nic, to je škoda, povídá Brůdži, ale já už znalecky zatáčím za baráčkem doleva. „Jeď za mnou“ říkám.
A najednou si připadáme jak profesor Lidenbrock (Brůdži) a jeho synovec Axel (Pavewovo synátor, Štěpán, kterýmů Štěpán vůbec neříkají – bohužel na etapě nebyw, ani jeho právní zástupce. Pavew.) a průvodce Hans (Král větráků), z románu Cesta do středu Země (1864), kteří vstoupí do tajemné zemní „dutiny“, ve které je jiný svět. Vlastní moře (pivo), obloha tvořena světélkujícím stropem (zářivka v pergole) a faunou a flórou z pravěku (místní aboriginci). Naštěstí tu žádnou flóru nepálili (nehulili) a mastili poctivě Kenta. Probíhalo to asi takhle: „Hele, slíbili jsme si navečer toho Kenta!“. Trošku jsme se zalekli, jestli nejdeme nevhod, ale pak jsme se rozevzpomněli, že jsme za prastarýho mlada taky Kenta mastili a že je to karetní hra.
„Dobrej, my víme, že tady žádná hospoda není, ale nebyly by tu dvě pivka?“ „Bohužel ne“.
„Chápem, ale jsme v prekérní život ohrožující situaci, nenašly by se tady dvě pivka?“ pronáší dobrácky profesor Lidenbrock. „Třeba já, já jsem vysušenej jak lyofilizovaný čínský maliny v Glóbusu“, rychle jako Hans přitakávaj, aby podpořili profesora. Axel nic neříkaj, protože tu nejsou.
„Jasný, skočte si dovnitř, je tam Vláďa“. A už zdravíme Vláďu, „brej -en“, ale není nám rozumět, jak se nám práší suchem od úst. Naštěstí Vláďa jako zkušený dobrovolný záchranář rozpozná krizovou situaci a rozhodne se ji řešit preventivním opatřením za 5 minut 12. Ne, vlastně to byla jedenáctka. Bych si teda nesměle tipnul, páč to bylo víc nachmelený než desítka, ale profesorovu Lidenbrockovu ruku do ohně bych kvůli tomu nedal. Blbě by se mu pak na kole dávalo znamení, že se chystá odbočovat. Po očku nakukujeme do klubovny. Nebo možná je to spíš čítárna.
Sedáme k venkovnímu posezení. Zčásti chladným kalkulem, aby nás náhodou nevyzvali, ať si s nima taky dáme Kenta. Vychutnáváme si klidný podvečer a spokojeně rehydrujeme. Kolem probíhá známý asfaltový běžec, stále závratným tempem. Mrkneme a již to točí za návsí doleva, směr Zálší. Nebylo to ani pár minut a už tu stojí Vláďa a trošku zklamaně říká „Joaha, vy ste pomalí. No tak nic. Tak až si to docucáte, tak mi to pak dejte pod pergolu, já jdu domu.“ „A kdy tu máte vlastně otevřeno?“ „Nikdy“. „Jasný, díky moc, nashle.“
Najednou profesor Lindenbrock zneklidní. „Neotáčej se“. Hlesne jen tiše. „Je tam bílá paní“. Hans zcepeněj při vzpomínce, jak dopadli ti, kdo pohlédli do očí Medůze. A kdo například? Prakticky každý. (jak praví Chat GPT – díky za upřesnění). Naštěstí pouze propluje kolem a jde hrát Kenta.
Jak koukáme tím směrem, před námi na stole leží tři obří okurky. To už ale prochází další Aboriginec a řka „ty vám tu nenechám, ty si beru“ se zlomyslně uchechtne, zmocňuje se jich a mizí směrem k chalupě.
To už se ale dosmrákalo, profesor Lindenbrock je opět Brůdži, který mi chvilku fandí, abych to konečně dopil, mezitím si zkouší své sluneční brýle, které si dnes poprvé nasazuje a konstatuje, že za tmy to fakt nefunguje optimálně. Vyrážíme k domovu.
Trošku mně Brůdži zarazí svým prohlášením, jestli se vrátíme podél Vltavy?? Z tohohle směru? Chvilku o tom dumám, ale jen chvilku. Co chvíli se nám střídá studený proud s teplým. Tohle máme na létě rádi.
Zálší, dříve hospoda „U mopedu“. Dnes již samozřejmě jiná („ZáOlší“), ale otevřená. Brůdžiho jsem musel moc přemlouvat, abychom už nestavěli. Za pár minut už mi ale střízlivě přitakával. Někdy víc Bier, někdy víc Tour. A dnes už bylo zážitků a pohody tolik, proč si je dál ředit. Svištíme dál. Hartmanice zavřený. Hrušov má novou asfaltku, tu jsme nemohli vynechat a jak nás ta víska chuťově naladila, museli jsme okoštovat kradenou hrušku v Kněžekladech, v jedné nejmenované zahradě. Tam mají totiž ty nejúžasnější na světě! Již byla dobrá, za 14 dní bude světová! Jestli bude mít Brůdži někdy hrušku, což se můze klidně stát, rozhodně bude naroubovaná odtud.
Ale to už jsme zase doma. Profesore, díky za etapu!
Věrný průvodce Hans
