Legenda praví

"Tam se pořádaj ty hustý death-metal koncerty a končí tam cesta a dál už nevede.."

První dojem

"Zavřeno.. Hmmm, mají až od čtyř.. Hele, doutníky!!!!"

Report

Zálší – Hospoda Moped

Akce, o které se snažím napsat pár slov, se stala před několika málo měsíci. Ne že bych se nechtěl do sepisování pustit dříve nebo že bych se vymlouval na málo chuti a času, ale čekal jsem až mě políbí literární múza. Čekal jsem dlouho, ale múza bohužel nepřišla a tak nezbylo se do psaní pustit jen tak. Jediné co se po tak dlouhém čekání objevilo, je spousta bílých míst v mojí paměti na tu zajisté skvělou etapu.

I když byl leden možná prosinec, to už si nevzpomínám, přišlo neobvykle teplé počasí, které přeje výletníkům na kolech a tak nebyl žádný problém vyrazit na zdravotní projížďku na jedno pivečko do nějaké nedaleké hospy. Pawev opět nebyl doma, jak je jeho dobrým zvykem při oblevách, a zašil se raději v Praze, aby si neumazal svoje nové koleso. Škoda, už jsme se těšili, jak nám natrhne zadek v nějakém pěkném stoupáníčku. Vyrazili jsme pouze dva, sokolík Martin a já. Dlouho jsme přemýšleli kam se vypravíme, ale nic optimálního nás nenapadlo a tak jsme se vyrazili směr Tábor a čekali, kam nás cesta zavede.

Když jsme projížděli nedaleko skanzenu majklových dopravních značek, Martin zavelel, že to musím vidět a tak jsme to vzali přes ……… Opravdu to stálo za shlídnutí . Jedeme dál a kocháme se názvy vesnic, které jsme v životě neslyšeli, natož aby jsme věděli, že se nacházejí v okruhu 5 mil od Tejna. Frčíme si to dál rychlostí odpovídající první letošní vyjížďce a narazili jsme na Zálší. Pokud jste fanoušky brutálních metalových koncertů, tak vám asi nebude tahle vesnice neznámá. Nevím, kde místí aborigines zjistili, že se slavná komitét chystá právě do těchto končin, ale uvítání jsme měli opravdu královské. Jakmile jsme se přiblížili k vesnici, začala řvát majestátní hudba z místních amplionů a kolem cest se shromaždovali obyvatelé a mávajíc, nás vítali v Zálší. Ještě štěstí, že zrovna nekvetli šeříky, protože nemám ten smrad rád. Přivítání bylo vskutku famózní, ale na jednu důležitou a pro nás asi nejdůležitější věc zapomněli. A to otevřít místní hospodu!

Dočetli jsme se, že bude za chvilku otevřeno a tak jsme se jali projet celou vesnici. „ Je to tu moc pěkný, ale bydlet bych tu nechtěl“ zaznělo z našich úst. Dříve tu jistě bydlel nějaký žhář, protože tolik vodních nádržích uprostřed obce jsme ještě neviděli. Dobrali jsme se až konce vesnice, kde jsme u posledního stavení uviděli opravdový bordel (keine spitzen preise), ale smeťák unikátní, který tomu slovu dává ten pravý význam. Čas do otvíračky ještě byl, tak jsme neváhali jet přes louku do další vesnice.

Cesta nic moc, ale to co jsme objevili stálo za to. Ani proslulý hudebník, spisovatel a publicista Ivan Klíma z TV Noha, by se zajisté nestyděl o tomto podvodu natočit reportáž do pořadu Na vlastní oči. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že to možná není náhoda. Netají nám Kluk od kasáren něco? Není to levoboček? Ale abych nezamluvil ten objev. Zjistili jsme, že voda prodávaná pod značkou Bukovská voda, není tím za co se vydává, nýbrž obyčejná voda z louky mezi Zálším a Mažicemi! Neradi bychom způsobili vodohospodářskou krizi, a proto si tuto informaci prosím nechte pro sebe. Mažice, vesnice o které jsme slyšeli již z více zdrojů, stojí za to navštívit. Chtěli jsme si obhlídnout terén pro nějakou z příštích akcí.

Projíždíme vesnicí a nikde nikdo, dojedeme na náves a tam něco co připomíná hospodu. Když jsme přijeli blíže, tak se z hospody vyklubal konzum. Na dveřích bylo napsáno:“ vykupujeme kožky králičí a prodej pšenice a krmiva pro brojlery….“ a otevřeno jednou za uherskej rok. To nás moc nenadchlo. Posmutnělo odjíždíme pryč a ze zoufalství se ptáme místních kluků, jestli pak tu není nějaká hospoda? „ Jasně, musite z druhý strany tohle je prodejnaaa“ A taky že jo. Hospůdka jako vymalovaná, nádherná zahrádka pro letní posezení a těch lidí co se scházelo již v brzkých po poledních hodinách do toho stánku. Jenom jsem nakoukl dovnitř a měl jsem co dělat, aby mě atmosféra nenasála dovnitř. Na stěnách měli rozvěšeny výběr z tisíců jídel, no prostě nádhera. Odcházíme pryč, protože náš cíl je hospoda v Zálší, když v tom se přiřítí tunningem vyzdobená škodka bez řidiče. Na prostoru před hospodou, kde by neměli problém zastavit ani busy plný důchodců, přijíždějících na Země živitelku, si to holka řídící škodku zastaví předníma kolama přesně na hraně srázu k potoku. Ze škodky se vyvalí aborigines v křivácích z osmdesátých let a jak odtížili zadek auta, škodka se dala ze srázu do potoka. Jeden z místních, jistě dobrovolný hasič, svým rychlým zásahem vše zachránil. Odjíždíme a už se moc těšíme až se v létě posadíme na zahrádku a budeme pozorovat běh života na vesnici.

Vrátili jsme se do zálší a hospoda s originálním jménem U mopeda byla již otevřená. Jdeme dovnitř a ptáme se vrchního, který právě vytíral chodbu, jestli si může vzít naše dosti zabahněný kola dovnitř. Procedil mezi zuby něco ve smyslu : „jaszzzně kluci hrrr“ a tak jsme vzali kola na ramena a opatrně je přenesli. Hospoda byla ještě dosti prázdná, takže nebyl problém usednout k jednomu asi z pěti stolů.

Nestačili jsme si ani pořádně prohlédnout obrovské malby mopeda na stěně hospody a už u nás byla pěkná servírka a prej co si dáme? Dali jsme si Gambáče a optali se co mají k jídlu. Z nabídky napsané na tabuli jsme postupně jmenovali jídla a nakonec jsme vybrali bramboráčky a utopence. Ostatně nic jiného ani nebylo. Utopenec nebyl moc dlouho utopenej, ale sníst se dal. Za chvilku se objevil vrchní a kuchař v jedné osobě a povídá: “ Trošku sem na ně zapomněl, no…“ opravdu, bramboráčky byly na pánvi uležený víc než by se slušelo. Místo zlato připomínaly více uhlí a ne hnědý. Že by nám přece jenom přes veškerou opatrnost na chodbě nějaký kousek bahýnka z kol odpadl? Chroupeme si bramboráčky a koukáme na telku, která poprvé nebyla pro atmosféru místa mínus ale plus! Dávaly totiž Drákulu. A dost hrozného i Martin přiznal, že se možná bude bát po cestě domů. ( druhý den, když sem listoval TV programem, sem se dočet, že to měl být komediálně zpracovaný příběh o Drákulovi).

Mezitím přišel jeden z místních montérů přised si ke štamgast stolu a servírka se ho ptá: „dáš si pivo?“ „Jasně tři“ zněla odpověď. K tomu jim přinesla pár erotickejch časáků a byla pohoda. Vyndali jsme foťák, pro nezbytnou dokumentaci a v tom se k nám nachomítla servírka a řekla: „ Jeéééé vy máte foťáček…“, když jsme se jí ptali zdali si jí můžeme vyfotit, začala se culit a dělala jako že néééé. V jeden okamžik se k nám natočila z profilu a uviděli jsme její nos. Nos, za který by se nemohl stydět ani Pavel Vrchota. Opravdová skoba. Možná by stálo prozkoumat zdali nemá Pawev v Zálší nějaké příbuzné. Začalo se stmívat Martin naléhal, že je třeba vyrazit, protože člověk nikdy neví co ho může v takové divočině jako je Zálší potkat. Vzali jsme kola, tentokrát už méně opatrně a vyrazili k domovu. Po cestě se nám nic zvláštního nepřihodilo a tak jsme dobře dorazili domů.

Závěrečné hodnocení

Větší nos jsem nikdy neviděl, černější bramboráček nikdy nejedl, strašidelnější komedii nikdy nesledoval, ve větší (kalendářní) zimě na kole nejel, větší podvod s vodou neobjevil a větší bordel na zahradě nespatřil..



Otázky a otazníky

Chodí Drákula na koncíky do Zálší?
Je ten nos pravý, nebo je to plastika?
Pocházely bramboráčky z Mostecké uhelné pánve, nebo ze Sokolovské?
Pije Drákula pivo?
A ujel bych mu na kole?
Má Drákula kolo?



Bonusy



3 odpovědi na “Zálší – Hospoda Moped”

  1. To musela být good action (můžem příště jet s vámi? sím,sím),ale něco nám tu přece jen schází a to foto té servírky s Pawewovým nosánkem (nic ve zlým Nudlíku).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Upozornit emailem na navazující komentáře. Můžete se též přihlásit k odběru bez omentování.