Předmluva při domlouvání – „To je furt keců a pak jedem ve dvou..“ Prohlásil Bruggi a pak nejel..
Kdyby někoho zajímalo, kdo byl na startu etapy první, tak jsem to byl právě já. Pavew. Téměř 10 minut před druhou, natěšen a připraven podat výkon z těch nejlepších, co kdy TdB spatřilo. Tato téměř přemotivovanost se promítla i do touhy sepsat po delší době report.
Jako druhá dorazila na start Kéďa. Výjimečně se nepředstavila Rudovi, ale to bylo zřejmě tím, že už se představila Honzovi Flaškovi, řečenému též Lahvátor Dalí. Jedná se o speciálního hosta, kterého přivedl na start Ruda. Přivedl, to není úplně přesný výraz, bo oba přijeli na start z Volyně a také se tam ze Zlivi ještě museli vrátit.
Klimase s Hugem přišla vyprovodit maminka a zkontrolovat, zda mají teplé spodní prádlo, dost tekutin, nabité blikačky atd. Poslední dorazila Štěpa a držela tak rodinnou zástavu pozdních příchodů hrdě vztyčenou.
Než bys řekl Tour de Bier, tak byly holky v prachu. Ucítily pivko na Rusalce. My se je s rozvahou jali následovat. Nicméně na Rusalku bylo ještě příliš brzy a tak jsme dohnali holky smutně postávajíc před odbočkou, schlíplé, jak Štěpánky pneumatiky. Ruda znalecky prohlásil, že to má měkký a takhle dál jet nemůže. Až na Klimase však nikdo nemá pumpičku. Ten nicméně vlastní speciální vyfukovací. Spíš takovou vývěvičku. Ruda s ní briskně upustil Štěpánce zbytek zkaženého vzduchu z pneumatiky. Pak Kéďa darovala Štěpánce svou duši. Pneumatiku jsme pak dohustili lidl lepící sadou. Rychlost, jak v depu u McLarenu.
První kopeček nám byl ještě pro smích. Zbylo i dost sil na fotku s Temelínééém. Kéďa zavzpomínala na Karlův legendární vtip, co má holka z města na kliťáku a co tam má holka z vesnice. Do Purkrabce jsme se doslova vřítili. První posilňující pivko jsme do sebe naklopili v hospůdce U Voraře. Rudovo proTejnové tyčinky zůstali prozatím v báglu. Prý tam zas byl ten pán, co má pouze dlouhý tejdny a údajně prý přibral, ale to nemohu posoudit, páč jsem zůstal venku.
Na rozcestí v Purkarci jsme se rozhodli pokračovat podél Vltavy a do Mrkvanova se dostat obchvatem přes Hlubokou, nenápadně od jihovýchodu a nikoliv od severu, jak by mohl leckdo očekávat. Kecka začala nabírat odstín barvy své helmy, tudíž rudou. Ostatně Kecky indiánské jméno je prý Rajčátko.
Pár štípavejch kopečků a byli jsme na Hluboký. Zmrzlinovou zastávku překazila fronta, jak na krepovanej hajzlpapír. Pamětníci si jistě vzpomenou. Štěpánce jsme na benzíně přihodili pár atmosfér, ať to sviští a na hrázi rybníka jsme se potkali s Elvisem, který nám jel v ústrety po vlastní ose.
Do Zlivi jsme to dokázali dojet takzvaně naslepo. Ale na Mysliveckou hospůdku, na tu jsme potřebovali navigaci, jinak bychom tam kroužili ještě za tmy. Pár hospod cestou vyzařovalo auru neodolatelnosti. Kecka se dobrovolně přiznala, že by skončila už v Munici/Municích (první lingvistická hádanka). Nicméně, odolali jsme, nízkým pudům nepodlehli a dorazili k vytyčenému cíli.
Hned u branky na nás hospůdka dýchla svou pohostinností. Problém byl pouze v tom, že jsme nevěděli, jak se dostat dovnitř. Jediný otvor bylo výdejové okénko pro zásobování venkovní zahrádky. Naštěstí naši investigativci objevili vchod na druhé straně objektu.
Naše přirozená plachost nám zabránila v detailním prošmejdění útrob hospody. Odvážili jsme se pouze na toaletu a pár snímků pořídili okýnkem. U vstupu se nacházel stoleček hanby, cosi jako samotka. Nikdo se tam během naší návštěvy nenacházel, a tak můžeme o účelu pouze spekulovat. Možná je to Rauchtisch, kdo ví?
Pivko dobré, standardní kvality. Po více než 30km chutnalo moc! Chtěli jsme doplnit nějaké ty kalorie, ale bylo nám sděleno, že sezóna ještě není v plném proudu a proto na lístku máme pouze hranolky. Pan hostinský vidouc naše zkroušené obličeje a oči plné slz, zjihnul a přiznal podpultové utopence. Dokonce poslal svou ženu pro pečivo, které rovněž chybělo. Do 20 minut byla paní zpět i s chleby a dostali jsme na talíře tolik vytoužené utopence. Musíme potvrdit, že sezóna skutečně ještě nebyla v laufu, páč utopenci/utopence ( druhé lingvistické okénko) nebyly ještě správně vyzrálé. Chuťově to nebylo špatné, ač bych ve Zlivi čekal alespoň trochu mrkve, ale bohužel. Zvláštností ovšem byla forma. Buřty totiž byly nakrájené na kolečka!
Hranolek byl kotel, to se jen tak nevidí. Kam se hrabou velký hrany u Meka. Původně si je objednal Hugo a dorazily v jeho nepřítomnosti. Klimas, jako správný otec navrhnul: “Hugo tu není, sežereme mu to!” Zůstalo u planých výhružek a tak se Hugo naládoval hranolkama, až nemohl a Klimas dál zůstane hubenej, jak lunt. Tímto bych toto gastro okénko ukončil.
Dali jsme si ještě do druhé nohy a vzhledem k tomu, že se Slunce začalo klonit k obzoru, zaplatili jsme, nahodili blikačky a jali se šlapat k domovu. Při platbě jsme chlapíka naučili přijímat platby QR kódem. Domů jsme tentokrát vyrazili už bez zbytečných experimentů, objížděk a zajížděk. Prostě geradeaus domů. Tedy až na lehký, pár metrů dlouhý, průzkumný úsek skrzevá prdel zvanou Libív, ve které nikdo z nás nikdy nebyl a ani o ní nikdy neslyšel. Stálo to za to, odměněni jsme byli úchvatným pohledem na Slunce zapadající za Šumavské vrcholy. Kecka si má co do smrti vyčítat, bo to dobou začala propadat trudomyslnosti a pelášila domů jí nejkratší známou cestou. Dojeli jsme Kéďu před odbočkou k Temelínu, zapojili do pelotonu a přes přehradu jí remcajíc doprovodili až do Artu. Tam jsme posledním pivem zakončili první úspěšnou etapu roku 2025.
Na Stravě jsme ještě zkontrolovali, že Ruda s Lahvátorem jsou již zpět ve Volyni. Hodilo jim to dnes úctyhodných 131 km.. (Z Volyne na start 52 km. Pak se skupinou do Zlivi a na závěr ještě 45 km do Volyně..)
Zapsal Pavew
