Krátký report z rodinného výletu.
Já (táta), Bruggi (máma – nechtěl, ale zbyla na něj..), Hugo a Rozárka.
Vydali jsme se zmapovat trasu pro Bruggiho vložený Závod zrezlých šlapek, který je takovou veřejnou etapou Tour de Bier, která příští týden povede do zámku Mitrowicz v Kolodějích.
Rozárka (3) jako kybicující spolupasažér, Hugo (5) na vlastním stroji se zvonkem, který vyhrál při loňském závodu. Začínáme do
kopce, Bruggi kvalitně zesráblý z odeznívající otravy, kterou mu způsobilo neznámo co a po pátečním promítání sotva stačil sbalit cívky a bez úhony donést večeři horem i dolem až domů.. Já zesláblý po cyklo výletě, Hugo tak v podstatě útočil na přední pozice celou cestu do kopce, holt svou první etapu si musí užít s celou parádou.
Cíl byl dojet pouze přes Semenec do chatové osady Permoník a rychlý návrat, s díky tedy Bruggi doma odmítl Štěpánky moudrá slova o baterce. Druhá půle cesty z kopce se nám ale tak zalíbila, že se rozhodujeme pokračovat dále, musím jim ještě ukázat skálu v místě zvaném „Na překvapení“ s úžasným Geniem Loci a výhledem nad řekou, který nemá široko daleko obdoby, zalité zapadajícím sluncem nemá chybičky. Necháváme se strhnout tím, že je přece vidět dlouho a tak, ač je všední den pokračujeme dále po žluté, až dolů k řece a proti proudu, kolem fotbalového stadionu, kde jsem nikdy nikoho neviděl hrát až do Koloděj.
Míjíme hospůdku Na kopečku, která již je roky zavřená, míjíme chrám budhistických mnichů (lenivá sekce), míjíme jeden z
posledních dochovalých ampliónů veřejného rozhlasu, míjíme staletí zavřenou hospodu u jezu. U mostu se stáčíme vpravo, do kopce, míjíme desetiletí zavřenou restauraci, kterou se někdo snažil přebudovat v dům hrůzy, ale došly mu peníze (pravděpodobně EU peníze). Ta zrůdnost, která tu vznikla, je až nepochopitelná. Není to často, kdy by byl člověk vděčný za původní „socialistickou“ podobu..
Pohledem ještě míjíme loni zaniklou občerstvovnu v kempu. V Kolodějích, vísce, kde pravidelně volby vyhrávají komančové, se
hospodám prostě nedaří..
Nám ale přestává stačit kyslík na hlubší myšlenky, míjíme garáž na bagr (co dneska člověk bez bagru znamená, že jo..) a šplháme
stále dokopce. Nahoře je malá plošinka s novými chatkami, tam někde jsem to již asi dvakrát vzdal, s tím, že tam prostě žádná
hospoda není a na zahradu nikomu lézt nebudu, ale zasvěcení ví (a patří k nim i Bruggi), že když se po malém esíčku pokračuje
ještě o patro výš, objeví se před vámi srubové stavení, Občerstvení u zvířátek! Vivat!
Občerstvovna je ze dvou třetin plná, osazenstvo sedí u poctivých dřevěných stolu na stejně poctivých lavicích. Příjemné posezení. Nabídka bohatá, včetně pizz Gladiator (jen jestli to neměl Bruggi z Gladiatora od Vodňáka (jak mu nevinně přezdívá Rozárka)). Jen zatahovací jiho-západní stěna, jako vjezd do garáže působní úsměvně, možná nepatřičně, každopádně proti sluníčku asi funkčně.
Děti prozměnu obklopují sousední ohradu, kde najtede divokýho čuníka, slípky, kachny atd. Vrchní nás nabádá, že jsou barový
židličky u pultu vratký pro děti i opilce, po naší poznámce, že tedy vlastně pro úplně všechny se zubí na celé kolo.
Tma (a matky našich dětí) nám jdou ale po krku a tak dopíjíme pivo i limonády (klimonádova sekce), po Bruggim tedy radši nikdo
nedopíjí, aby dojel bez újmy na čistotě oděvů domů a pelášíme stejnou cestou zpět. U lesa prudce brzdíme (ač jedeme do příkřejšího kopce), že by Hugo přeci jen po Bruggim upíjel?? Naštěstí je konzistence dobrá, les poslouží chtě nechtě jako papír
dobře a bez dalších obstrukcí, už v podstatě za tmy (kdo by to byl čekal..) se vracíme domů. Bocman Rozárka funguje v každém
kopci výborně.. Tma houstne, Jediný připravený byl opět Hugo, který si pohotově zapl svou přední svítilničku a obě děti pak i
zadní blikačky na helmičkách. Holt už nás oba válcují na plné čáře, new dogs in the game now!
Zapsal kluk od opatrovny maličkých
