Pořežany – Pořežanská hospoda

Jedeš? Jedu! A ty? Já taky. Ok, tak jedeme. A kam? Co takhle do Kostelce? Jo tam je skvělá hospoda u Blechů. A tak jsme jeli. Vyrazili jsme v podvečerním čase dlouhých stínů a to je ta nejlepší doba na romantickou vyjížďku na kolech za dobrým pivem a historkama vesnickejch domorodců. Bohužel v onu chvíli ještě nikdo netušil, jak špatná volba to byla, ale o tom až za okamžik.

Cesta nás vedla přes smrtící kopec do Horních Kněžeklad a dále kolem již několikrát revidované a skvěle hodnocené hospy, zvané Paluba v Hroznějovicích. Choutky byly a z otevřených dveří se nesly hlasy pivních sirén: „ Pojď dál, pojď na jedno pivečko, je pěkně chlazený se smetanovou pěnou…“ Povedlo se nám odolat snad jen proto, že nad obzorem čněla věž kosteleckého kostela (to je blbé spojení). I když se zdálo, že do Kostelce je již jen kousek cesty, závěrečné stoupání některé členy komitétu tak zmohlo, že změnili způsob dopravy z kolmo v pěšmo (naštěstí se tento unikátní okamžik povedlo zachytit na fotografický materiál a foto bude zveřejněno v říjnovém čísle National Geographic). Blesk fotoaparátu byla velká motivace k nasednutí na kolo a tak sme kolmo profrčeli kolem značky Kostelec a když si to metelíme z kopečka naše zraky upoutalo podivné hemžení lidí na návsi. Dav lidí nás zaujal natolik, že jsme minuli hospůdku u Blechů a zastavili až na návsi. Dlouho jsme si nebyli jistí okolo se to tolik (asi pět, ale na Kostelec…) lidí točí. Z hloučku lidí vykukovala tu noha tu puška tu ruka tu špejle a nakonec nám to došlo. Byla to pouť, co pouť přímo jedna střelnice a ještě dost malá a hlavně právě balila kufry. Škoda mohli sme někoho postřelit nebo něco vystřelit. Když jsme se odpoutali od pravé venkovské poutě, vraceli jsme se kopcem k Blechům. Cestou jsme narazili na domorodce s hadicí v ruce, jak si kropí kapustu, ředkvičky a afrikány. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby to byl zahradník, ale byl to hospodský Blecha! Tak mu říkáme : „ Pane hospodský budete otvírat hospodu?“. Kropí si a říká:“ Ne! V neděli je zavřeno!“ V neděli se prostě nic nedělá, jenom se kropí, bohužel jenom kytky… A tak jsme s jazykem na patře sedli na kola a jeli pryč. Projíždíme opět kolem Hroznějovic a chudák Mohutec si zapomněl zakápnout uši voskem a hrozná síla (možná je tu souvislost s názvem obce, snad úloha pro Pavla Kozára či lingvistu Kukumana) ho už táhla na Palubu. Mumlal jako ze snu: „ Jenom na chvilku jenom se trošku napijem a zase pojedem….“ Kdyby sme ho s Pawevem chladnokrevně neodtáhli snad by tam pil dodnes.

Dojeli jsme do Pořežan. Pawev říkal, že je tam slušná hospoda. Přijedeme k baráku v moderním supermarketovském stylu s vynikající výzdobou ve výloze (asi tři pytlíky s kořením) a skluzavkou pro děti zabudovanou vtipně rovnou do hlavního schodiště. Ale bylo zavřeno. Podle otvíračky jsme se dočetli , že by sme se do deseti minut piva dočkat měli. Ale deset minut bylo pryč a nic se nedělo. Tak podle vzoru ze Všeteče vytáčíme číslo poslední pomoci a voláme paní šéfovou (doufejme, že taky nekropí). Martin : “Halooo“ a ze sluchátka se ozve Halooo, trochu překvapený Martin čekajíc příjemný hlas hostinské, domluvil s hostinským že tu za pět minut bude i s pivem. Opravdu pivo bylo, ale to taky bylo vše co bylo. Ne že by to bylo málo, ale přecejenom jsme zvyklí něco zakousnout. Nezbylo nám nic jiného než po jednom kousku změnit lokál. Mr.Činel sice reptal, že se mu už nikam nechce, ale do Dolního Bukovska je to co by kamenem dohodil, tak proč si neudělat zdravotní projížďku.

Zapsal: Mr. Samorost