Borovany – U rybníka

Brůža byl toho času na prázdninách v Tejně. Přes jeho veškerou snahu se infiltrovat do pražského podhoubí, vzhledem ke svému zatvrdilému odporu se asimilovat a zblbnout z místního businessu, pracovat, chvátat, nemít čas, sledovat poslední trendy, gelovat si hlavu a holit hruď a bejt i jinak maximálně in, byl zvláště pak ke stálému vyhýbání se práci a houští většímu než malému, které si pěstí-nepěstí, víc dlaní než pěstí na svých tvářích jak slabikářích, byl Bruggi odhalen a vyhoštěn min. do konce prázdnin domů, do Tejna..

A jak se tak doma nudil a mačkal si svou přeleženou pusu o prostěradlo i knížku o fotografii aktu v korunách stromů a střechách domů, uslintnul si dřímaje tak intenzivně, až ho to vzbudilo. Vyskočil jako na pérkách, bafnul svého přítele nejmilejšího do ruky a začal ho usilovně vytáčet..

A už zvonil a Brůdži už domlouval novou etapu, přijeď, pojedeme na etapu, bude zábava, pokecáme, projedem se.. mám slinu! A tak se taky stalo. Nejdříve jsem mu dal, přes jeho vehementní odmítání, za trest několik obložených chlebů, jako druhou večeři. Aby se před jízdou pořádně napral. To na oplátku za ty minulý stejky.. Oplátky se pečou! 😀 A pak přišla ta nejtěžší část – vybrat vhodný cíl.. Prošli jsme a postupně naštěstí zamítli všechny oblíbené destinace až se nám zalíbila jako cíl víska Neplachov. Vzhledem k pokročilé hodině (19…) a vzdálenosti (20..) jsme ji však smetli ze stolu a zvolili bližší cíl – Hospodu Na kopečku v Chrášťanech. Je to mýtické místo, které ještě nikdy nikdo neviděl otevřené. „Třeba budeme mít dnes štěstí!“ fandili jsme si.. a vyrazili. Cesta ubíhala příjemně, večerní sluníčko svítilo a vrhalo dlouhé stíny, příjemně nás hřálo. I když je téměř celá cesta do kopce, po funglnágl nové asfaltce rychle utíkala.

V Chrášťanech na kopečku na nás však žádné milé překvapení nečekalo. Ta hospoda byla opět zavřená, navíc jsme zjistili, že je jedná nejspíš o hospodu s vůbec nejstupidnější otvírací dobou, kterou kdy kdo viděl! Sdělovat Vám ji nebudeme, ať si taky užijete toho místního kouzla 🙂 A až budou mít zavřeno, rozhodně nezapomeňte očíhnout hned naproti stojící budovu bývalé Obecné školy a zavzpomínat tiše a s povzdechem nad zašlou slávou.. Z rozjímání vás, možná tak jako se poštěstilo nám, vytrhne bůh ví odkud se vyloupnuvší domorodec divného vzezření (zvláštních tvarů a rozměrů) i chování, které jsme shodně připisovali degenerativním změnám v genetickém kódu místních jedinců (občas by možná měli na zábavu pozvat i dívenky a chlapce z vedlejších vísek) a neomylně nás
směřoval k druhé hospodě na návsi (u Hasičárny). Zda mají degenové zvláštní šestý smysl a umějí číst myšlenky, toť otázka pro záhadologa Pavewa Kozára, řečeného kanoe. Ani náhodou nás nenapadlo U hasičárny zastavovat, jelikož jsme tam už byli, navíc jsme tam zahlédli dalších několik degošů, pravděpodobně dívek. Odkud se tu všude berou??.. Neradi bychom fušovali do řemesla Pavewovi, ale jako vodítko by možná mohla posloužit místní klubovna (rozuměj zastávka ČSAD).. To už jsme ale frčeli vstříc novému a neprobádanému cíli – B… Jak se to jmenovalo?..

Šťastná náhoda tomu chtěla, když nás na rovince (trošku do kopce, jak jinak..) před Dražíčem předjel místní boreček na dirty biku!!!.. Fůj, to je ostuda 🙂 a tak jsme se ho zeptali, jestli tam do B… nevede nějaká zkratka kolmo, polmo. A ba že!

Trošičku jsme tedy tápali, ale na druhý pokus, po krásném výletě z kopce, do kopce, k rybníčku u lesa jsme natrefili na tu správnou cestu, nejdříve
asfaltovou, s druhou polovinou už pěkně hnědou, hliněnou, mezi políčky. Taky díky tomu se nám naskýtal pěkný pohled na vísku, zapadlou mezi lány, zalitými zlatavým sluncem a mračny prachu od kombajnů a traktůrků od Míry Daňhelů sklízejících úrodu.

Shodli jsme se, že jsme tudy ještě nikdy nejeli. Vzhledem ke krásné projížďce k rybníčku jsme najeli už 18,5 km a tudíž trošku začal pokulhávat důvod, proč jsme nevyrazili do Neplachova.. Po dalším půl kilometru jsme však už kroužili okolo rybníčku v Borovanech, kde jinde přece a instinkt nás táhl, okolo vodníka u stavidla, dál, stále dál kolem rybníka až k hospodě. U rybníka!

Na první pohled se nám zdála dost velká a růžová. Na druhý však už šedá a.. celkem malá. Až následně jsme zjistili, že se jedná o dokonce několik sálů za sebou, které se dají otvírat podle počtu přítomných hostů, až na max. kapacitu přes 80. Trošku jen škoda té šedi. Hned zpočátku nás překvapily dvě věci. Zcela nevídaný druh piva – Svijanský máz a velmi příjemná obsluha. A tyto dva první a nejsilnější vjemy nám zůstaly až do konce návštěvy. Objevili jsme však i další klady. Většina místních umí zaujímat velmi povedené postoje s vlastní kreativitou (viz. fotky) a též venkovní posezení, se zapadajícím sluncem nad hladinou rybníka má své kouzlo.

Atmosféru asi nejlépe, jako vždy, vykreslí několik úryvků místní konverzace a tajně zaznamenaných rozhovorů:

O vsi:
Na to, že o téhle vsi, natož hospodě v podstatě nikdo, koho znám neví, tak tu (hospoda, ves), bylo (žilo) plno lidí!..

O nápojích:
„Ta pěna fakt drží a drží. V tom budou nějaký éčka..“
Toma višeň: Složení. 39% z jablek, 9% z hroznového vína, 2% z višní. Tak nevím..

O rybníku:
„Ten rybník tu maj pěknej..“

O pivu:
„Ještě si docucni šlehačku..“
„To je výtvor tohleto..“
„Takovou pěnu’s dlouho NIKDY neměl!

K zástupci (tajnýmu kontrolorovi) ze Svijan:
My: „Tak Vám to tady testujeme!..“
Kontrolór: „Vždyť to je dobře chlapci..“
Pro příště bychom mu snad možná pouze poradili, že se tajné kontroly kvality lépě provádějí bez všudypřítomných log na autě, tričku, zapalovači, …

O holkách:
„Holky tady taky nejsou tak zmutovaný a zdegenerovaný jako v Chrášťanech..“

O klukách:
„To je hustý, jak tady všichni pózujou! A rádi se fotí!

Odposlechnuto od aboriginců:
O žních:
„Viděl’s to, jak lítá s tím kombajnem? To je tryskáč..“

Hluboký zážitek byl z narážení nového sudu:
Hostinskej narazí novej sud, natočí takhle.. vyleje do odpadu..
Mlčí.
Natočí takhle.. vyleje do odpadu..
Mlčí.
po druhé, po třetí, po čtvrté, po páté..

To už aboriginec nervově nevydržel: „Tyvole, co děláš???“
„No narážím novej sud..“ apaticky odpovídá hostinskej.
A aboriginec: „Tyvole, … proč to neleješ aspoň někam do kýblu? Pro prase… třeba..“
Hostinskej: „To víš že jo, to’s uhod.. a ty mi to sem budeš chodit lemtat..“

Poslední kratičký rozhovor, nechť vám objasní vše, co se týká místního piva:
Jdeme objednat druhý kolo, samozřejmě pouze z hlediska objektivnosti posouzení kvality:
Hostinskej: „Platan?“
Bruggi: „Ne, budu pokračovat..“
Hostinskej: „No jo, … máš rozum.“
.

Dále již není třeba nic komentovat. Vše podstatné bylo napsáno. Sluníčko se již pomalu topilo v rybníce, a protože nejsme na tyhle krváky zvyklí, upalovali jsme zpět k domovům.

Nutno podotknout, že to byl fofr, jednak to za svitu měsíčku frčí rychleji, jednak to z kopce frčí rychlejí, jednak to po posílení ionťáčky frčí rychleji,
jednak to po posílení kvasnicovým a hermelínovým pitstópu v Dražíči (namátková kontrola) frčí rychleji. A pak už jsme zvládli jen noční výstup s cepíny na Mount stoh u Cihelny a noční kofolku na Pavláčce a hupky dupky do postýlek. A za čtvrt hodiny půlnoc už jsme chrupkali doma pod duchnou. Nejvyšší čas, vždyť ráno se musí do práce :p

Zaznamenali Yce & Bruggi