Čenkovská anabáze aneb Jak borůvková barikáda povolila
Milý deníčku,
dneska jsem měl původně s Hugem zdolávat Grosser Osser. Plán zněl jasně: vzít to „zkratkami“ přes ty největší krpály, abychom natočili poctivých 2000 výškových metrů. Hugo totiž ladí formu na to, aby se stal nejmladším člověkem na Mt. Logan. Jenže celá tahle mise je momentálně v těžkém ohrožení, ne-li přímo v troskách. Místo abych hrdinně šlapal pod váhou rodinného batohu na rakouských hranicích, sedím doma na keramickém trůnu, je mi poměrně dost blivno a mám až nečekaně mnoho času napsat tenhle report začerstva. Inu, gastroenteritida po nedávné jízdy na divoké vodě je prevít. Moje střeva jsou teď zkrátka citlivější než než hlavní hrdinka romantického filmu při závěrečných titulcích.
Nominace v troskách
Tahle etapa se plánovala tak dlouho, až jsme nakonec museli diplomaticky počkat na bájné „časové okno“ Pavewa. Ten dušovně odpřisáhl, že tentokrát s námi stoprocentně vyrazí. Jakmile však astrální hodiny odbily tu pravou chvíli a já vyhlásil start, přišla klasická sprcha:
- Drsný Pavew doma bohužel „nevyjel nominaci“ u své lepší polovičky. Držíme paleček na příště!
- Brůdži sice s etapou počítal, ale drobně se seknul v časoprostoru. Konkrétně v řádu několika dnů.
- Elvis mi sice poslal formální pozvánku na LinkedInu, ale na našem TdB WhatsAppu předstíral mrtvého brouka.
- Bledá skautka je raději uklizená na skautském táboře bez signálu.
- Zbytek pelotonu se raději rovnou zapřel, případně se začal tvářit strašně zaneprázdněně někde na rekreaci. Vzpomínáme v dobrém.
Hugo ale nedal jinak, a tak jsme vyrazili v komorním složení dvou mužů. Tady pouze pro zajímavost uvádím takový paradox, že v němčině má Mannschaft – MUŽstvo člen ženského rodu DIE. Tak to jen pro lingvistické fajnšmekry (Alespoň maličká náplast pro Pavewa, za nemožnost účasti). Plán byl striktní: jen kratší okružní jízda, čistě zdravotní režim. Žádné zastávky. Žádné hospody. Mírně oblačno – zkrátka ideální podnebí na to, abych se z toho neosypal a zlepšující se stav UDRŽEL.
Čenkovská past
Z původně plánované „dietní projížďky na pár borůvek“ se ale rázem vyklubala regulérní etapa Tour de Bier. Čenkov nás totiž pohostil způsobem, který nešlo odmítnout. TdB etiketa nám to vyloženě zakázala!
Přitom jsem trasu kvůli své řídké indispozici vybíral naprosto sofistikovaně – s jistotou, že tam prokazatelně nebude šance na jakékoliv občerstvení. Jenže dějinné události a pivní bohové tomu chtěli jinak.
Při zpáteční cestě projíždíme Čenkovem. Klidná víska, pár chalup, na návsi bys nezavadil ani o znuděného vesnického vořecha. Jenže už od severu začínám větřit, že tady něco nehraje. Respektive, že tady něco hraje! Štrůdl zaparkovaných aut už od kraje vsi věstil jedno: tady se něco děje. A taky že jo. Pergola na návsi byla narvaná k prasknutí jako festivalový stan a zevnitř se ozýval slibný cvrkot. To jsme museli prozkoumat zblízka, ať už byly mé g-astrální konstelace jakékoliv.
Brzdíme u vchodu. „Brej den, co se to tady dneska děje?“ ptám se.
Místní dáma nám rázně, téměř vlastním tělem na barikádě, oznamuje: „Tohle je soukromá akce! Žádné občerstvení!“ My přitom ani nechtěli dovnitř, jen sondujeme situaci. Pár vřelých slov ale ledy prolomilo. V tom se zjevil bodrý chlapík a rovnou na nás vybalil: „A nechcete si kluci něco dát?“
V tu ránu nám zvlhla očka. Že by další červený špendlík na naší TdB mapě pohostinnosti?
Borůvkový most
Tenhle místní aboriginec se jmenoval Aleš a už pro nás letěl k pípě. Malé pivo pro mě, cola pro Huga.
„Tady si sedněte, hned jsem tu! A fakt nechceš velký? A pro mladýho?“ „Ne, díky, jsem ve zvláštním výživovém režimu,“ odmítám hrdinně. Sice jsem před chvílí v lese pracně vybudoval provizorní barikádu z pár borůvek (které jsou známé svým zácpovým efektem), ale doufal jsem, že zatížení o velikosti jednoho malého kousku moje vnitřní potrubí unese.
Pivo bylo perfektní. Sklo značky Gambrinus čisté, pěna hustá, že by se dala krájet. Hugo ještě ani nedopil svou černou Pepsinu a už měl sklenici automaticky zase plnou.
„A kdo tu vlastně slaví?“ ptám se zvědavě.
„Já,“ usměje se Aleš.
Tak všechno nejlepší, šéfe!
„Přinesu jídlo?“ nabízí oslavenec.
„Ne, fakt díky, moc si toho vážíme, ale jen chvíli posedíme a pofrčíme.“
U stolu se dozvídáme místní reálie. Soukromě se tu prý točí jen párkrát do roka při slavnosti nebo pouti. To pak ale neponechávají nic náhodě a povolávají těžký kalibr – hospodského Karla z Březnice. To je profík.
Aleš je původem z Hartmanic, což nás přivedlo na otázku:
„V Hartmanicích je to teď zavřený, co?“
„Jo, zavřeno. Dneska. Vrchní je totiž tady. A s ním další půlka vesnice. Dneska je tu víc lidí z Hartmanic než z Čenkova. Ale jinak ta hospoda normálně jede!“
Pak už Aleš zmizel v útrobách klubovny, kde se s panáky v ruce věnoval místním slečinkám. Vrátili jsme sklo a tasíme peněženky: „Kolik jsme dlužný?“
„Nic, samozřejmě, to by tak ještě scházelo!“ odmítl Aleš rezolutně. Velké díky a klobouček!
Defekt a předčasný porod reportu
Sedáme na kola a teď už fakt rychle a bez zdržování domů. Jenže Hugo mě hned za rohem uzemňuje: „Hele, vzadu to máš totálně prázdný.“
Skvělé. Raději potupně poodjíždím až za ceduli obce, abych nemusel měnit duši za hlasitého fandění a rad znaveného čenkovského osazenstva. Žádný hřebík ani průraz nenacházím, takže jen zběsile dofukuji a doufám v zázrak. Cestou domů jsem musel dotankovat tlak do pláště ještě jednou, ale dojeli jsme.
Závěrem bych chtěl ještě jednou moc poděkovat aboriginci Alešovi za příkladnou čenkovskou pohostinnost. Obrovská škoda je jen to, že moje lesní borůvkové přemostění ten tlak nakonec neudrželo. I proto tento report spatřil světlo světa takhle bleskově – hned druhý den po etapě, přímo z mého nedobrovolného domácího azylu. Příští etapu už ale snad doladíme i s těmi LinkedInovými specialisty! Dej Bůh štěstí!
Kluk od kasáren
