Hospůdka Žďár – podzimní P2T

Přišel podzim a s ním i každoroční nostalgie spojená s právě zvadlým létem, při který lidi přicházej na zvláštní myšlenky. Jedním z takových Brůdžiho nápadů bylo podniknout pěší túru z Písku do Tejna – ale už ne tak, aby šlo dvanáct lidí jako tuhle z Budějc, ale nejradši jen ve dvou, s Mawtinem…

Přicházíme s Keckou ráno (brzo ráno!) jako dvě starý vtěrky, který nemůžou nikde chybět, na nádraží, a vypadá to, že na Brůdžiho vandřík pojedeme samy ve dvou. Těsně před odjezdem autobusu přichází od kasáren Kluk. A byli jsme tři.

V písecké civilizaci si Martin ještě stihl koupit šňůru na prádlo v barvě khaki (prej ideální doplněk na vandr, kterej dokázal Martinovi udělat radost asi jako Zlýmu Pavlovi husička nebo těstovinky) a pak už nám nic nebránilo vydat se vstříc dobrodružstvím džungle zvané Písecké hory. Ani jsme nevylezli z Písku (to by člověk nevěřil, jak je to město velký) a Kecce se podařilo tu Martinovu milovanou trampskou šňůru na prádlo ztratit. Není divu, že pak asi dva kiláky lezla kanálama, Krále Větráků jsem tak naštvanýho ještě neviděla!

Na prvním rozcestí za Pískem jsme, vzpomínaje na Pavewa, upekli štrůdl, aby cesta rychleji utíkala. Na to, jaký jsme normálně s Kéďou kuchařky, se nám tentokrát moc poved, Standa by z nás měl radost. Hlavně by teda měl radost z Kecky, která se čestně a zodpovědně ujala Standovy role „Obleč-si-svetr-na-vandru“. Několika sedmimílovými rumovými kroky jsme se ocitli pod rozhlednou Jarník. Při náročném výstupu směrem k nebi Královi Větráků spadlo dolů víčko od rumu (že prej je zvětralej rum nejlepší)…

…a já už dávno vím že nedočůrám nejdál…

Po půlhodinové přestávce scházíme za zpěvu z rozhledny, Kéďa kromě sebe pak zbořila ještě pár mohylek, ale jinak se šlapalo pěkně. Ve Flekačkách jsme potkali bábu Lišků oblečenou do latexového oblečku, ale do hospody nás pustit nechtěla… (možná čekala jiný hosty— možná kdyby s náma šel Brůdži…)

Pecka! Pecky. Pak zkratka po poli kolem Tálínského rybníka (samozřejmě s písní na rtu), pár hrbolků, na kterých se Kecka vysekala (vážně, jde to i bez kola!) a frnk, frnk, už jsme ve Žďáru!

Obsazujeme stůl v místní hospůdce, takovej, abychom se tam všichni vešli, a objednáváme si. Mají pro nás poslední tři jelení klobásky, po 35 korunách. Jsme spokojeni, hospoda jak má být – mají tu pivo a taky místního flájboje.

Každou chvilku sem vejde aboriginec, co šel zavírat vrata, dá si panáka a jde pryč… Moment, co ta kaluž piva u Flyboye na stole?! – „sem mlátil mouchy levou rukou, což neumim…“

Z Tejna se za námi autem přijeli podívat zelenáči, kterejm se na podzim nechce spát venku, aby se nám náhodou neprochladli – skoro komplet komise TdB! Standa za námi taky vyrazil, ale ten večer asi někde zabloudil. Po mírné hádce, kdo zavolá Kernísovi, se toho ujímám – Kernís neví, jestli se mu chce – že prej se zeptá doma. Jako za starých časů, které nepamatuju ani já, ani pamětnice Kéďa.

Sháníme obinadlo pro Kéďu. Někdo prohodí, že by ho mohl mít Standa v autě. Doteď si myslím, že to obinadlo bychom nemohli použít – co kdyby Standu pak zastavili policajti a kontrolovali mu obsah lékárničky?! (prej si to ale myslim blbě…)

Kernís přijel! I s rodinou! Probíráme jméno pro jeho budoucí mládě. Bude to syn a bude to Filip. Na 100 %. (má to jednu výhodu, psát reporty o rok později… ;))

Po klobáskách už nám zase vyhládlo, objednáváme Tyčky. Jenže dostáváme tyčky, co se musej dopejkat v troubě a jsou česnekový a hrozně slaný a hnusný.

…další stránky reportu jsou bohužel ohořelé. Mezi kosočtverci a jinými obrázky a sprostými (!) nápisy jsou jen smysl nedávající hesla jako „Noggi se zajímá o vojetý gumy, Pavew o pí*i„, „zvířecí klíšťata„, „Štěpa má na mobilu logo Tour de Bier„, „6 lidí s modrým zubem na příjmu“ (vysvětlil by mi to někdo??), nebo zdaleka nejnesmyslnější „Martin má pěnu!„.

Je čas jít spát, říkám si. A protože Kecku bolí noha a skoro nemůže chodit, pojedu radši spát domů… A ten stan, co nesu celej den na zádech, si beru s sebou – co kdyby nám napršelo do paneláku?!

Zapsala Kronikářka

„A když všichni odešli už spát, zůstal jsem tu sám akorát…“
Kluci si radši nevzali spacáčky, Corny jako vzorný budoucí tatínek jel s těhulkou Ráďou do Písku a Štěpánka taky odjela, protože mě bolela noha a bála se, že bych to nedošla. Chvilku (spíš chvililičku) jsme byli smutní, ale byl tu celý stůl aborginců, tak jsme si k nim nenápadně přisedli. Mezi aborgincema seděla i jedna blondý, jak vystřižená z časopisu Barbie, tak jsem započala pokus dohodit jí Klimasovi. Myslela jsem si, že by z toho mohla být teplá postýlka, snídaně alá míchaná vajíčka, párečky, kakajíčko a táák. Bohužel, později jsem se dozvěděla (vždycky ty nejdůležitější informace člověk získá na wc), že má přítele, a co hůř, že dokonce sedí s námi u stolu. No tak třeba někdy příště. Aborginci byli přátelští, sedělo se nám s nimi hezky, ale v nejlepším se má přestat. Rozloučili jsme se, zaplatili a vydali se do nejbližšího lesíku. Trošku poprchávalo, ale to nás nemohlo rozhodit. Klimas jako správný bývalý brontík našel to nejlepší místo na spaní a chystal se postavit přístřešek. Měl sice mega velkou modrou plachtu, ale cestou ztratil šňůru, kterou si ráno zakoupil a celou cestu se z ní radoval, jak malé dítě o vánocích. No co, tak přístřešek nebude. Když už tu plachtu měl, tak jsme se s ní alespoň přikryli, což bylo fajn do té doby, než se člověk potřeboval pohnout. Při každém pohybu se mokrá plachta přilepila na xichtík. Ještě nesmím zapomenout na telefonát od Brůdžiho, kdy nám popřál dobrou noc. Asi po hodince se kolem nás začaly tvořit kaluže vody a rozhodli jsme, že je třeba zmizet. Rychle jsme zabalili a vyrazli. Zajímavé bylo, že když jsme vyšli na cestu, vlastě nepršelo…… Mínusový bod za „super“ místo na spaní však byl brzy smazán, když Klimas uprostřed lesa našel studánku. Sice to chvilku trvalo, ale stálo to za to. Kousek od studánky byl dokonce přístřešek, taková skoro chatička a spalo se, jako v bavlnce.

Ráno nás budí Nightwork a jejich Mája. „No nazdááár, tak jak se máte?“ vlastně to nebyli Nightwork, ale opět Brůdži. Ještě že ho máme, kdo by nechtěl v neděli brzy vstávat. Po kontrolním hovoru jsme se nasnídali, u studánky vyčistli zoubky a pokračovali dál.

„Dva skřítci jdou lesem,
trávou mechem vřesem,
v lesích žije vzácná zvěř,
skřítek vylez na pařez,
v říji troubí jeleni,
jelen šuká s laněmi. …“

Jelena jsme žádného nepotkali a ani laně, asi to bude tím, že mají plno práce s přípravou na zimu a nemají čas na hlouposti. Za Neznašovem přišel čas na oběd. Místo bylo jasný, Vánoční skála Brontíků. Brontíci s tím vždycky dělali spoustu tajností a mikdy mě tam nechtěli vzít, tak teď… konečně! Snědli jsme Pepu, klobásku, buřtíky a ani oheň jsme nepotřebovali. Od vánoční skály to bylo do Týna kousíček a byli jsme tam coby dup. Tak zase někdy a snad ve větším počtu… Ahóooj

Zapsala: Kéďa