Písecká Smoleč – Hospoda

Posezení u pěnivého piva na zápraží před hospůdkou, vzduch provoněný podzimním teplým vzduchem, s nádechem dozrávajících kaštanů a šípku, po nenáročném výletním tempu, debatování nad otázkami jara, léta i podzimu života, na chvíli odložení teplého svetru po dědovi a vyhřívání v posledních paprscích unaveného slunce. Na holém strništi za hospodou děti prohánějící papírového draka v neklidném větříku, který si pohrává též s přehazovačkou hostinského v zástěře, servírujícího praženou slaninku z venkovního grilu a opečené brambůrky z ohně..

Tak nějak si představujeme etapu v září, ale podzim je vlastně až v úterý, na výše zmíněné si budeme muset ještě počkat..

smolec

Snažím se vůbec vyprovokovat nějakou akci, ale řady dobrovolníků jsou značně prořídlé.. Brůdži je v pracovním táboře (dal se na dráhu pantáty Bezoušky a buduje si hnízdečko lásky v Záhoří, pod pláštíkem budování kina pro svou free art & photography nadaci zahori18.cz), Štěpánka se učí kreslit čínské znaky do písku (šifruje), Kéďa prohání sviště v Dojčlandu.. Nakonec probudím z celoživotního spánku alespoň Pavewa & Nožiho (doslova, v sobotu, ve dvě hodiny odpoledne!! Jsou chudáci unaveni životem..) Sraz je tedy posunut o jednu hodinu a když s Pavewem dorážíme na uvedený čas k mapičce, velmi jsme překvapeni, že Nodži už tam je! Vyrážíme.

„Já možná pojedu domů, nechci nikam daleko, nechci nikam do kopce, nechci nikam po polňačce, nechci nikam po asfaltce.. Nechci vlastně vůbec nikam…“

„Brůdži?“ Ne, je to Pavew! Když si takhle nenotuje ani Ťuk (Brůdži), ani ho nezastupuje Bzuk (Nodži), začne mrmlat Pavew?? Kurňa CO TO JE? Je to snad ve vodě? Požádám tetu, protože pracuje v nějaké laboratoři, aby přeměřili vodu v ulici Puchmayerova, v těch trubkách musí něco být.. Pavew si u svýho bratránka (Ťuka) pravděpodobně loknul a takhle to vypadá!..

Protože máme ale charakter, dali jsme mu dokonce vybrat, kam vyrazíme.. Hodňáka, Rusalku, Vltavín i Koloděje jsme mu zamítli a tak když se podřek a zmínil Píseckou Smoleč, hned jsme mu jí přišili a už mažeme směrem Hosty, Doubravka (pozor, neplést s Doubravou, to je tam, co nám Kernís zatajil, že mají druhou hospodu!) přes les Vranov, Bečice (pozor na dvojníka), Písecká Smoleč,.

Moc nás potěšilo, když jsme v Kolodějích objevili historický Pivovarský sklep! Ihned a na místě jsem jej chtěl koupit pro vrchního sládka, našeho pantátu od kasáren, co vaří vlastnoručně pivo, co chutná jako pivo!, ale bohužel není nejspíš na prodej a v místním „klášteře“ se chystá zatím neznámý investor výrobu piva znovu zavést a sklep pravděpodobně sám využije.. V Hostech nezastavujeme, pouze obdivujeme výstavku v obchůdku se zažloutlými knihami na návsi, který je pravděpodobně pouze fake, poněvadž z vnitřku se ozývaly hlasy nějakého spolku, přestože byla sobota a každý slušný krám má zavřeno. Na polích mezi Hosty a Doubravkou objevujeme spadlý meteorit! Buď je z neznámé megamagnetické horniny, nebo je ve vysoce komprimovaném uskupení, jelikož ani Bivoj Nodži s ním ani nepohne. Nodži kamen odhazuje a pokračujeme dále, plašíme vyjukané lapky, co si přijeli s nákladní motorkou vlastnoruční konstrukce pro pár otýpek sklizně na pole. V Doubravce obdivujeme památník s obrovskou kamennou protitankovou střelou a kemennýma přilbama, když tu se ze zatáčky vyřítí zelená stovka s obrovským vozíkem, nacpaným dřívím z lesa. Rychlost blesku, kterou se řítí, mi nedovoluje dokumentovat, pouze stíháme pozdravit Lenku Kodadů, která se zděšeně krčí vpředu v autě a (ne)umně dělá, že v autě není a je pouze potahem. Chceme jí pozdravit, ale tušíme nervózní debatu mezi ní a řidičem, ve stylu „votevři mi vrata“, „ne, já tam nejdu“ „ty se stydíš!“ „nestydim!..“, Lenka bouchá s dveřmi od auta, rozráží vrata, auto zajíždí a nám mizí z dohledu za opětovně zabouchnutými vraty. Proč se pracanti stydí za to, že se v sobotu neflákají po hospodách, jako kdejaký jiný floutek, ale poctivě pracují?..

Vyrážíme dál. Pavew, notně znaven a stále mrmlaje má sto chutí to otočit, slézt z kola a dovést jej zpět domů, ale nakonec ho překecáváme a zabočujeme i s ním na polní „zkratku“, která se již po nějakých sto metrech nenávratně stáčí, zcela špatným směrem než potřebujeme.. Ajajaj, cítím pálení zabodnutých párů očí v zádech, které mne dále zrychlují při cestě… do… do kopce… „510 metrů nad mořem, proboha, co tady dělám“, vzpomíná Pavew na údaje, které si vyčet před startem v mapě.. Člověk se nikomu nezavděčí a to ani, když jsem je ušetřil cesty přes horu Tábor.. Málokdo totiž ví, že ten pravý a jediný Tábor se nenachází severně od Týna nad Vltavou, ale severo-západně, kousíček za Dražíčí, směrem na Bernartice! Několikrát do roka se tam dokonce schází něco na způsob kuklux klanu v kápích a oslavují dědictví Jana Husa.. Po menším bloudění v lese se ptáme paní, zda máme správný směr na Vranov. To jsme ale neměli dělat.. „Dál nejezděte, tam už je jenom les.. Na druhou stranu přejeďte těch pár chalup (dle nás domělý Vranov), to nevím co je a pak už je tam cedule, myslím, že je to doprava (tam to nemohlo být, tam je jen les..), že je to ten váš Vranov, nebo Týn nad Vltavou, teď přesně nevím..“. Spěšně vřele děkujeme a vyrážíme svým směrem, přímo do Vranov, v Týně už jsme dneska byli.. Tam obdivujeme zchátralý kostelík u někoho na zahradě, to dneska málo kdo má a udržovaný památník komsomolcům za vsí. Dalšími vískami prosvištíme, Pavew už ani tolik nebrudží a dokonce je velmi překvapen, když svižným tempem, okolo super historického bagru vjíždíme na náves s hospodou, v Písecké Smolči! Vittoria!

Hospoda narvaná, všude se mastí karty. Tázavě hledíme na vrchního, ten pohotově pózuje s rádiovkou a jako by nic prohodí.. „měli tu stranickou schůzi, ale zvrhlo se to v karban!“ Otáčíme lauf fotoaparátu na paní vrchní a ta na dvě minuty profesionálně tuhne s nacvičeným výrazem „který jí dle ní sluší“, se slovy na rtech „mě nefoťte, to bude hrozný..“. Otáčím lauf o dalších 60 stupňů, zatímco hostinský nám 3x točí stupňů 11 krušovických (10 stupňů ze Strakonic jsme s díky odmítli) a hledáček se zastavuje na aborigincích odpočívajících u orosené sklenice mezi partičkou karet..

„ Dneska se vobjevíš v Blesku, ani nevíš“, trousí jeden a už zaznamenáváme další smršť hlášek:
„ Klucí jsou vod novin, to se musíš upravit“, a už se chlapi uhlažujou jak roštěnky před prvním tanečním. Vycházíme na terásku, sluníčko na nás teprve vykoukne, ale bohužel se skrývá za domem. Venku se u vedlejšího stolu poflakuje druhá část skvadry, buď to jsou looseři, co vypadli v předchozích kolech místního mariášového turnaje, nebo prostě nehrající flákači a rozebírají ještě důležitější témata než my.
Přijelo auto. „To jsou lidi, mně nechaj jít pěšky a sami si přijedou..“ mrmlá si na jejich účet polohlasem, aby to zaslechli, jeden z nich.
„Hele kocoure, to bylo od srdce“, už jsou zase u jiného tématu..
Mezitím Nodži, přezdívaný Zelinář vyndavá sedmé jabko z báglu.. A to i přesto, že mi sežral B z nápisu TdB! Pavew mi pro změnu sežral poslední ušetřený kousek utopence!!!!!!!! Zasekla se mi klávesnice, bych vraždil, není odpornějšího činu 😀 Jen počkej příště, mrmlo, to bude trasa 😉
Z rozjímání nás vytrhávají další neodolatelné kváky odvedle: „… a jako na potvoru tam restauroval cikán. A von, ble, ble, ble, ble, tůdleto, po jejich…“ nemá cenu to dále popisovat, stejně tak jako „Ten jeden, ten má jedinou hygienu, že si hubu vypláchne pivem, ale ty jsou bílý! A ten třetí, ten smrdí nejmíň!. Ten druhej, škoda mluvit..“.
A nebo…: „Indiáni, utíkali, protože smrděli! No a něco na tom je.. Jak se nemeješ, je zle.. Za ty léta už se to pozná..“

Pavew ve chvíli nepozornosti vrchního, který velmi pečlivě navštěvuje i terasu navrhuje, že si mazaně připíšem pár čárek!..

Trošku mu v tom hapruje to, že nemá peníze (jeho starej, ale zdá se osvědčenej trik)..
Rozjímat se tady ale fakt nedá, protože nás opět přerušují aboriginci ve svém stylu: „… a pivo zadarmo, von skočil na tu židli tak, že ulomil nohu“..
„Hele jak se vyčasilo, je čas jet domů“ rozřízl to za nás Pavew a ještě dodal „nepiš si to vole“. Načež si ještě stačím poznamenat jeho „kdyby se měl vracet čas, tak doufám, že jen do vosumnácti, abych moh lemtat pivo“ a už to radši balíme a o mnoho, mnoho rychlejším tempem mažeme domů. Pavewovi to na žlutý jonťák vážně jede a loučíme se s etapou jeho „na to, abych to vydržel tímhle tempem až do Tejna bych potřeboval tak osum piv“, smrdící howgh a nashle u slaninky s brambůrkem.

Zapsal Psí chrchlík