Červeňák – U krokodýlího ocasu (Instaláček)

Vzhledem k mému státnicovému presu, jsem nedodržel svůj vysoký standard a nedodal jsem report během dvou dní, jak je mým dobrým zvykem…
Nicméně, jsou zde jedinci, kteří dluží report již téměř půl roku !!! A někteří obzvláště vypečení dokonce reporty dva! Ale k věci!

Třebaže počasí expedicím zrovna nepřálo, vymysleli jsme velmi smělý plán. Po obědě jsme, navzdory sněhu a ledu, chtěli vyrazit směr Béhyně cestou přes Koloděje a dorazit až na bechyňské náměstí, kde se nalézá hospoda s rozmontovaným MIG-em v útrobách. Tuto trasu jsme nevybrali náhodou! Zkratka Tour de Bier (TdB) se velmi nápadně shoduje se zkratkou etapy z Týna do Bechyně (TdB), že by náhoda? Nebo zásah nějaké vyšší pivní moci? Skrývá se snad někde po cestě z T. do B. nějaký pivní Grál, nebo pivní Archa? Nebylo jiné volby !!!

Poučeni z etapy, konající se téměř nachlup před rokem, jsme si dopředu zjistili autobusy jedoucí zpět domů. Oni totiž ani nejotrlejší členové TdB, zvláště po náročné degustaci, nejsou schopni se vrátit z takové dálky po svých. Jenže, jak už to tak bývá u akcí náročných na přípravu a koordinaci, jakým svolávání členů komise bezesporu je, nevyrazili jsme po obědě, jak bylo dohodnuto, ale o chloupek (2 hodiny) později. Vzhledem k tomu, že buz odjíždí z Bechyně v půl páté, nebylo v lidských silách dojít z T. do B. , řádně otestovat zmíněnou knajpu a ještě stihnout bus z5 do Týna. Přistoupili jsme proto k malému ústupku v podobě škůdky 4×4 strejdy Karla, který nás osobně hodil do Koloděj, hned před nejtěžší úsek cesty, abychom neztráceli čas nudnou a zdlouhavou cestou přes Semenec do K.
Z Koloděj se nám cíl zdál být nesmírně blízký a s chutí jsme téměř vyběhli vytyčeným směrem. Hned po startu se musel Farel umně vyhnout zákeřnému šéfovi sedícímu ve své chatce pár metrů od pěšinky, kterou jsme se ubírali. Z Bruggiho totiž vylezlo, že nebyl už dva měsíce v práci.
Po překonání hlavního BOSSe jsme se posilnili čokoládovýma bonbónkama, nehledě na to, že jsme ušli teprve necelých 500 metrů.
Sníh pěkně křupal a nebýt nějakého blbouna, co začal házet sněhové koule, byla by cesta docela poklidná. Farel šlapal jako první a mumlal si něco pro sebe, třebaže ho nikdo neslyšel, vypadal spokojeně.
Na červeňáku nás čekal piss-stop a test pevnosti ledu (jak se později ukáže, klíčový faktor v této etapě). Na ceduli krásných 5,5 km k hospodě, optimizmus začal vyprchávat…

Po pár minutkách, snad vteřinách jsme dorazili k táboru (neplést s Táborem) u řeky. Nikoho z nás by ani ve snu nenapadlo, že letní tábor, kde často hospodu můžeme marně hledat i v létě, může být obydlený i v zimě, že se zde nalézá hospoda, personál a vše že je funkční v sobotu odpoledne. Poutač zaražený v závěji sněhu nás upoutal.
Ostřílení veteráni TdB, jako jsme my, nepotřebují slov k tomu aby se ve vteřině rozhodlo, kde tento den zakotvíme.
Stále ohromeni obcházíme hospodu kolem dokola. Letní vchod uzavřen, zimní vchod je ze zledovatělé cesty po křivolakých schůdkách vzhůru. Otevírací doba nás z těch schůdků málem srazila, no koho by neomráčila otvíračka Po-Ne 10:00 – 22:00
Tím spíš, že jsme někde uprostřed pustiny, kopců, a obklíčení lesem a řekou. Vůbec nechápeme, kde by se tu mohla dnes a denně brát hospodská klientela…

Směle jsme tedy vlezli do hospody, která se jmenuje U Krokodýlího Ocasu. Cedule hlásá příjemné posezení a je to pravda! Venku zima jak v ruském filmu, ale vevnitř teplíčko díky sálajícím kamínkům.
Hodná pani nám bez meškání přinesla pivečko. Nejprve jsme chtěli nad Gambáčem ohrnovat nos, ale světe div se, pivo neztrácelo pěnu a dokonce i Ventilator-king (král větráků, pozn. autora) jí měl až do dna!!! Chuťově vydařené, pouze celkový dojem mírně narušený nehoráznou chlastačkou den předem. Jako druhý kousek jsme proto zvolili tu pravou hnědou, jinak též Kofolu do půllitru. Než jsme se stihli a-klima-tizovat, přibylo do hospody nejméně dalších 5 !!! lidí. ODKUD ??? To netuší nikdo, dokonce ani světoznámý jihočeský záhadolog Pavel Kozár.
Následně proběhla oblíbená soutěž, kdo si strčí delší tyčku do pusy. Nebyl nestranný rozhodčí a proto výsledky nebyly směroplatné. Nicméně jsem si téměř jistý, že jsem vítěz.
Průzkum záchodu stál také za TO. To co bylo nazýváno záchodem byl vlastně sprchový kout opatřený vývodem a rourou rovnou do potůčku 

S místním osazenstvem byla sranda a dokládají to i útržky rozhovorů proběhnuvší během čekání na to než se upeče buchta:
„Jé… to je šichta… Kdy bude ta buchta?“ „Já na ní nespěchám, ale kdyby už byla, tak by to bylo dobrý.“ „Kdy bude buchta?“
„Ty máš taky kopičku, ale samý šušně“
„Tenisovej loket, to máš z toho, že si honíš piňďoura…“
„Mraky jsou v prdeli taky“
„Bába je gravidní, dcera je senilní“
a mnoho dalších …
Vzhledem k tomu, že plán cesty se poněkud pozměnil, museli jsme stále přemýšlet i nad cestou zpět. Kudu asi pudu honilo se nám hlavou. Vymysleli jsme tedy s čertíkem Karlíkem, že přejdeme Lužnici, na které byla vrstva ledu, neznámo-jak tlustá. Pro případ, že by led byl příliš tenký jsme měli v rukávu tzv. kanárka. Pro neznalé: kanárci se strkali do štol, kde detekovali přítomnost metanu tím, že prostě chcípli. Jako kanárek byl vybraný Martin, z toho důvodu, že už toho má z nás nejvíce za sebou, že už je svým způsobem jaksi opotřebovaný a polofunkční a že případná detekce tenkého ledu by byla pro něj vlastně vysvobození, nehledě na službu, kterou by nám tím prokázal.
Drobný nedostatek jsme shledali v tom, že je z nás tří nejlehčí a proto, aby se nestala ta věc, že my se proboříme na místě, kudy on přešel, nalákali jsme ho na svačinku.
Martin si z pověrčivosti odmítl dát utopence a objednal si tlačenku. Možná že výraz objednávka není v tomto případě na místě. Proběhlo to totiž asi následovně:

Martin: Nemáte tlačenku?
hostinský: krvavou? bílou? 20dkg?
Martin+Karel: …..
hostinský: Tak MLUVTE !!!!
Martin: j-j-jo

Hostinský tedy donesl klukům ke sváče dohromady cca 0,5 Kg tlačenky. Klucí si pošmakovali a oba museli velmi omezit chleba, aby se vůbec na konec tlačenky prokousali.

Po zaplacení všeho zkonzumovaného jsme se ještě pro jistotu zeptali, zdalipak je ten led před hospodou dost tlustý. Dostalo se nám rad, jako např. „To jděte zkusit“ apod.

Skvělý plán s kanárkem se nám rozpadl hned, co jsme přišli ke břehu. Z kanárka se totiž vyklubal „posranej“ kanárek a stál na břehu až do té doby, než jsme byli s Karlem pomalu na druhé straně. Naštěstí led byl jak skála a my mohli vyrazit k domovu po pevné zemi, vyhledávajíce všemožných zkratek. Všimněte si na mapce jak jsme si zkrátili cestu do Koloděj, přes Nuzice a Netěchovice (málem jsme zabloudili i ve vesnici, kde je 20 baráků, samozřejmě ne mojí vinou). Tímto stylem jsme doklopýtali i do míst, kde se už silnice neudržuje a bylo to fakt znát. Když jsme na téměř polní cestě potkali polici a vzápětí tramvaj, mysleli jsme si, že už je to s námi špatný, ale fotky nelžou!!!
Cesta z Koloděj do Týna už byla pouze otázkou chvilky. Po cestě tmou ovšem Karel neopomněl říci, že by bylo super, kdyby jako první šel člověk něčím osvětlený, aby nás v té tmě auta viděla. To ovšem pronesl po té, kdy Martin s výstražným světlem, co se připevňuje na kolo šel před námi dobrých deset minut.

Zapsau Pavew