Tento rok nám opět bylo dopřáno léto a to vybízí k projížďkám na kole za zajímavými cíli. Již jsme si s Bruggim v podstatě zvykli, že si TdB dojedeme sami, tj. mě poměrně překvapilo, že byl na startovní listinu zapsán ještě Pavew.
Vzhledem k tomu, že nám slavný podnik Tour de Bier tento rok dosáhl plnoletosti jsem se odhodlal vytáhnout triko s úplně prvním vzorem „veď kolo“. Musel jsem pro něj zašátrat až úplně zespodu komínku všech triček, páč jej běžně nenosím, abych si jej příliš neošoupal a taky si ho tam tak trošku ukrývám před cílenou sabotáží manželky, kterou pračkou proti mým oblíbeným tričkům vede. Pouze původní černá barva již poněkud šedne, ale tak alespoň lépe ladím k notně stříbrnící se kštici TdB sparingpartnera.
Poté, co Bruggi 2x lehce odložil čas výjezdu, což je zcela v souladu se standardním postupem a tímto rafinovaným trikem přijel pak už jen s velmi mírným zpožděním jsme konečně vyrazili. Tedy samozřejmě bez Pavewa, protože se v mezidobí nejspíš nad Týnem stáhly mraky a bylo dusno, tedy se z logických důvodů (jako již notnou řádku let) nemohl na svém novém kole (které jsme ještě neměli šanci na etapách poznat a které již vlastně ani nové nebude) zúčastnit.
Cíl jsme měli vybraný již předem, protože hřebce bolela jeho italská muskulatura z aktivit předchozího dne a tak všechny mé návrhy destinací, jako Neplachov, Opařany, nebo Dražice nekompromisně smetl ze stolu. K argumentům uvedu pro příklad snad jenom Opařany: „Opařany.. víš kde jsou Opařany? Já tam tůhle jel autem. Dlouho jsem tam jel!“. Konec citátu..
I Olešná byla nakonec bohužel zavržena, do restaurace s alegorickým názvem Domicil aktivních seniorů, o.p.s. bychom vzhledem ke značné neaktivitě absentujících (nikoliv abstinujících) patrně připuštěni nebyli. Necháme si ji tedy na pozdější léta. Neočekávám, že bychom v budoucnu snad jezdili ve více lidech, ale snad pak již přihlédnou k našemu pokročilému věku 70+ či stříbrným kadeřím (Bruggi by možná mohl zkusit o divokou kartu zažádat již dříve, já bych se je pokusil zmást proužky staniolu umně přilepených na mozkovnu cukrovou vodou).
Vzhledem k požadavku „jen někam blízko“ se nám značně snížil akčí rádius a jelikož na Rusalce jsme již byli (v posledních letech bohužel neslyším žádný jiný návrh, který však samozřejmě bez váhání přecházím netečným mlčením) a občerstvení v kempu v Kolodějích takticky zamlčuji, padlo rozhodnutí na Restauraci Žíznivé údolí u Nuzic. Nemám manu pro trvání na vzdálenějších cílech a daří se mi pod tlakem pozdního startu propašovat alespoň trasu, podél řeky Lužnice, ovšem pozor, po levém břehu! Tudy jsme překvapivě ještě při žádné etapě nejeli. Spěšně tedy v podvečer vyrážíme a abychom stáhli drobný časový skluz, bereme to přes Sokolovnu. Tam mají ale k našemu překvapení zavřeno (po-út pouze do 14:00) a tak si startovní malý iontový nápoj dáváme vedle „Na hale“. Po zamyšlení to celé dává smysl, jelikož je majitel Sokolovny totožný s tím v Žíznivém údolí, je jasné, že se jel připravovat na příjezd slavné komitét do údolí a Sokolovnu tak nechal zavřenou.
My ale již skutečně vyrážíme, v Kolodějích zatáčíme za tramvají (nebo tam co bývala) vpravo, obdivujeme tedy alespoň zaparkovaný houseboat v jedné ze zahrádek na kopci, projíždíme okolo nejkrásnější hájovny na světě, kde aktuálně dobudovávají jakési modernistické křídlo, asi kryty bazén?? a mizíme v překvapivé divočině. Zatáčky, kořeny, bahýnko, pekelný stoupačky, podmáčená cesta, jakou mají rády Holuběnky zelené (nebo o jaký houbě to Bruggi básnil, ale já mu stejně moc nevěřil, on není dobrý houbař). Při závěrečném šplhání s koly na skálu za Červeným mlýnem (se slzou v oku vzpomínáme na doby, kdy byl pro veřejnost vč. občerstvení a koupání v provozu) je nám jasné, že to údolí žíznivé skutečně bude. Sešup dolů vzhledem k dehydrataci raději kola svádíme a nedaleko odtud alespoň zvenku dokumentujeme Restauraci Kemp nad jezem, toho času již roky zavřenou a v „postapokalyptickém“ hávu. Několik okamžiků nato již zatáčíme ostře vlevo po cedulích, směr Žíznivé údolí. Na další křižovatce je opět cedule kudy kam, aby ale náhodou nedošlo k mýlce, neznámý aboriginec nám kyne rukou a naviguje nás „tudy, tudy k hospodě“. Vše to do sebe zapadá, zavřená Sokolovna, navigátor, ano, asi nás opravdu očekávají, asi nepřijíždíme inkognito.
K restauraci samotné se vstupuje jakousi slavobránou a nachází se netradičně uprostřed několika chatek. Stojany pro kola tu jsou, trošku je to ale v rozporu s těmi několika schůdky pod slavobránou 😊 Přímo před restaurací je menší teráska pro tři stolky a opodál (uprostřed chatkového náměstíčka) poctivá dřevěná pergola, s pevnými stoly a lavicemi a monstr krbem. Bohužel je vyhasnuto, zdá se, že nebylo dusno pouze v Týně. Je lehce po dvacáté hodině, otvíračka u vchodu uvádí poměrně přesně „12:00-20:00 ??“ a tak raději dost okounění, zaplouváme dovnitř a domlouváme první objednávky u mladé slečny servírky. Její přísný pohled a vzezření vč. dlouhých černých nehtů, za které by se nemusel stydět ani Ozzy Osbourne ve svém nejdivočejším období, nás úkoluje zjistit, k jaké intergalaktické rase patří, načež za asistence vyhledávacích algoritmů a A.I. v mobilu zjišťujeme, že se s největší pravděpodobností jedná o příslušnici kmene MOgirls. Užší specializaci a zvláštní dovednosti pro jistotu nezjišťujeme a tiše si jdeme Plzeň i količku vypít ven. Chuť nemá Plzeň bůhví jakou, v rámci možností ale dobrý, Brůdži to pro jistotu zajídá pořádným vepřovým řízkem s bramborem, který dostal v rekordním čase, mohl mít i kuřecí kdyby chtěl a kdyby nebylo pondělí, ale čtvrtek, mohl mít dokonce jiné velké pochutiny. Páč má Brůdži řízkovou dietu, nedojídá a s kouštíčkem řízku mu pomáhám, načež potřebujeme mastnotu spláchnout něčím hořkým. S tím nám pomáhá prozměnu Kozlíček, který již je čerstvější.
Nutno zmínit skandální záležitost, kdy nám slečna přinesla dva naprosto shodné půllitry (vlastně to byly třetinky), chvilku zaváhala a jeden postavila před každého z nás. Po minutě nevěřícně sledujeme, jak pěna ve sklenici přede mnou spadla na třetinovou výši, zatímco ta před Bruggim téměř nedoznala změny?? Dovolím si tady použít anglický výraz WTF??
Z rozjímání a odborné diskuze nás vytrhává stručná a výstižná glosa MOgirl skrz otevřenou okenici „Kurvadrátvole!“. Brůdži to ale nevnímá a v tomtéž okamžiku se zkoumavým pohledem někam do dáli pronáší „..koukám na ty dráty tamhle, kolik jich tam je?… 12?… ne.. 13!“.
Později se ukázalo, proč jich tam je tolik a proč tu o těch drátech všichni mluví, v nenápadné chatičce o velikosti 3×3 metry, s teráskou ještě menší hned nad restaurací, totiž bezpochyby sídlí šéfredaktor známého proruského dezinformačního serveru Aeronet. On totiž právě seděl se svou chotí též seniorního věku (chytrá kamufláž) na terásce a datloval nejspíš další z úžasných článků do svého notebooku. O tom nemůže být pochyb.
A protože již je nepochopitelně po desáté večerní, platíme, děkujeme, odcházíme. Brůdži by se nejraději nechal odvézt lodí, třeba Hodňákem, nebýt toho jezu pod mostem v Kolodějích. Co naplat, že tam ten jez již dlouhá desetiletí není, toho dne nám to nepěkně zabránilo v odvozu..
Kvůli větší objektivitě se snažíme ještě dát komparativní hořký vzoreček v Týně, což se takhle při pondělku ukazuje jako poměrně velký oříšek a nakonec po usilovném pátrání po celém městě končíme před pizzerií u fary, kde bylo pivo toho dne bezkonkurenčně nejchutnější. A to říkal Bruggi a ten tomu rozumí.
Zapsal Král větráků.
